Omlouvám se, za možná poněkud zavádějící název, ale nemůžu jinak

Užít si víkend na venkově není jen tak. Na venkově, kam jezdíme je to milé, příjemné i když hodně pracovní. Přiznávám, hlavně pro mého přítele, který je „venkovan kluk“ od narození. Pro mě jako městské dítě, které celý život prožilo ať v menším či větším městě to byl zpočátku malinko šok. Ale protože cit sounáležitosti nejen k lidem je pro mě přirozený, hned jsem si to tady oblíbila.

Co na tom, že to v chlívku právě nevoní poslední vůní Chloé. Místní chlívek obývají nejenom klasické, i když ještě před nedávnem téměř dražší než zlato, slepice, ale taky dvě kozy. Člověk by neřekl, jak to jsou milá a přítulná stvoření, hlavně pokud máte něco dobrého co by mohly sníst. Jak říká můj „venkovan kluk“ jsou to „sviňáci“ kteří sežerou co vidí. To slovo je ovšem vyřčeno s takovou lásko, že dostalo úplně jiný význam, než ve městě.

A tak těmto dvěma kozám se narodily čtyři kůzlátka. Jsou to malí nezbedové, kteří skutečně vlezou, a když mohou tak sežerou co vidí. Je zvláštní že kůzle které se zcela vymyká bílým kozám a je šedo černé,  a  bílou barvu aby člověk lupou pohedal, máma koza zcela odvrhla, bohužel. Už od mala se čertík (jak mu říkám) musí krmit uměle. Díky za skutečné kravské mléko. A tak čertík pojmul k nám lidem takovou náklonnost, že jakmile někoho z nás vidí, tak ihned běží. Běží jako o závod s radostně mávajícím ocáskem. V nestřežené chvíli na vás skočí a obejme předníma kopýtkama, jako by říkal „jsem tady a vím že ty jsi tady pro mě“. Já městská holka jsem skutečně pro něj i když se skrytým smutkem v duši. Budu tady jen chvíli, pak už „jen“ ti ostatní, pro které je i čertík jen kůzle jako všechny ostatní. Ale to neznamená, že se o něj nestarají s velkou láskou …