Není nad ručně vyrobený dárek….vánoční….pro tchýni?….obzvláště, pokud jsem na mateřské, tedy s omezeným příjmem. A tak jsem se rozhodla, že jí uháčkuji deku. Však už jsem pár výtvorů zvládla, tak co by ne deku. Jednoduchá práce, rovný tvar, žádný složitý vzorek (polosloupky), však barevná příze udělá své.

S chutí jsem se do toho pustila. Večer u televize totální relax a práce mi šla krásně od ruky. Řada za řadou a při háčkování už jsem se mohla zachumlat pod svou deku. Po pár dnech mě něco osvítilo. Bylo by dobré si zkontrolovat, řekla jsem si, jestli se mi to náhodou někde nerozjelo a pořád mám pravidelný obdélník. Průšvih…

S ledovým klidem jsem se dala do párání. Deka totiž vypadala jako velký zvon? Po každé straně mi chybělo kolem 5 centimetrů. Víc jak hodinu jsem párala. Háčkování se asi nepovažuje za fyzicky náročnou aktivitu, ale párání deky opravu ano. Hodinu máchat rukama sem tam a vzduchem přetáčet klubíčko, co klubíčko, maxi klubíčko (jak vlastně označit klubíčko nezdrobněle? Klubo?) o konečné hmotnosti 0,8 kg. No příště raději jiné cvičení.

Ještě ten den jsem se pustila opět do práce a tentokrát si pěkně počítám, jestli mám v řadě všechno jak má být. Takže poučení pro mě. I jednoduchá věc se musí dělat pečlivě. Tak doufám, že toto bylo opravdu naposledy.

A jak to vypadá s dekou? Stihnu to vůbec na vánoce?