Na konci roku by měla vyjít  kniha o mé první bláznivé cestě do USA. Možná bude pro někoho pobavením, pro někoho poučením a pro někoho  potvrzením, že svět je malá vesnice. Moje první cesta do USA se uskutečnila v roce 2010 na pozvání mé drahé kamarádky (říkejme jí Bára), která  způsobila vše, co vám nyní postupně popíšu.  Letěla jsem 8.3.2010 do New Yorku, kde mě vyzvedla a odvezla do města Stamford ve státě CT. Bydleli jsme na pobřeží Atlantiku ve velmi bohaté čtvrti, kde Bára pracovala. Bylo to jako sen. Ale abych nepředbíhala.

Moje angličtina byla v té době na slušné úrovni a  nebála jsem se mluvit. Někdy špatně, ale co jsem potřebovala, to jsem řekla  8. března 2010 ráno jsem se vydala ráno po probdělé noci na letiště se svým manželem a bez potíží jsem prošla kontrolou a pak bránou. Byla jsem trochu zklamaná, že jsem ani nezapípala, když jsem procházela skenerem. Nastoupila jsem do letadla a celou cestu jsem si opakovala, co řeknu, až se mě celníci budou na letišti ptát, proč jsem přiletěla a co tam budu dělat. Doma v Čechách mě všichni dost strašili, že mě budou vyslýchat a  nesmím na otázky odpovídat, že neumím, nebo že nevím. Byla jsem dokonale připravená a naučila jsem se perfektně anglické fráze. Let byl mimořádně klidný a já v pohodě přiletěla po osmi hodinách do New Yorku na letiště J.F.K.   Hned nás hnali z letadla a ke kontrole, protože za námi přiletěla další dvě letadla. Já naprosto otupělá, nevyspalá jsem přistoupila k celníkovi a nejdříve mi naskenoval palec u ruky a pak obličej . Nakonec se mě celník zeptal, jak dlouho se zdržím v USA. Perfektně jsem odpověděla, že dva týdny a že jsem přiletěla na pozvání. Odpověděl naprosto bez zájmu Ok a už si mě přestal všímat a podával mi pas. Nevím proč, ale najednou jsem ožila a povídám mu: " Budu tady dva týdny a mám i zpáteční letenku." Celník odpověděl bez zájmu opět OK. " Nedala jsem odradit a klidně jsem pokračovala dál:" Žiji v České republice a mám manžela a tři syny".  Celník se pousmál a řekl svoje obehrané OK a pak dodal:" Okamžitě odejdi!" Celkem zklamaně jsem tedy vyšla do menší letištní haly.  Bára nikde a na mě se vrhlo asi pět černých taxikářů, kteří se začali navzájem překřikovat a jediné, čemu jsem rozumněla, bylo slovo dolar. Posadila jsem se vynervovaná v hale na lavičku a čekala na Báru. Celou dobu jsem si představovala, jak se asi s Bárou přivítám. Myslela jsem si, že to bude jako ve filmu, kde zpomaleně k sobě běží dva lidé a obejmou se a rozpláčí se. Vždyt jsem se s Bárou neviděla jedenáct let. Jenže Bára jela na terminál čtyři a já byla na terminálu tři. Čekala jsem na ni celou hodinu a už jsem si představovala, jak 14 dní žiju na letišti a jak spím na lavičce, protože všechny peníze jsem měla u Báry a v kapse 100 dolarů. Bára po hodině dorazila a filmové přivítání se rozhodně nekonalo. Byla jsem z jejího zpoždění tak vystresovaná, že jsem na  celou halu začala ječet: " No já tě snad zabiju, kde jsi tak dlouho?" Jasnou a čistou češtinou to pěkně v hale znělo a všichni se začali po nás ohlížet. Bára se začala smát, popadla moje kufry a už jsme šly k autu. První co jsem viděla, když jsem jela s Bárou do Stamfordu, můžete vidět i na těchto fotografiích. New York a dokonale elektrizovaný Stamford :-)

Na dalších fotkách je už zachycená naše cesta na Floridu.  Na fotce je obrovská letištní hala na Floridě v Orlandu a perfektní let nad Orlandem. Co mě docela tady překvapilo, když jsme jely kolem IKEY. Tu jsem tady nečekala, ale nakonec,proč ne. Také jsem byla  překvapená, jak jsem se dobře vypořádala s časovým posunem šesti hodin a pak, změna klimatu mi taky nedělala problémy. Všechno bylo super, ale o to horší byl návrat do Čech, kde jsem se týden nemohla vypořádat ani s časovým posunem, ani studeným počasím, které mě doma přivítalo.

Na letišti v Orlandu jsme si půjčily auto, kterým jsme dojely až do Miami, kde jsme ho na letišti vrátily. Když majitel v půjčovně viděl dvě festovní ženský, tiše se zeptal Báry, zda jsme jen dvě a jestli chceme něco speciálního. Bára přikývla a on jí podal klíčky od mustanga. Tak to bylo bombastický a jízdu na Floridě jsem si dokonale užívala. Jen jsme pokaždý zoufale rvaly kufry do auta . Auto nebylo na nějaký velký batožiny zařízený a dostat dovnitř  naše kufry a tašky, které se neustále zvětšovaly, byl nadlidský úkon. Chlápek v půjčovně zřejmě netušil, jak velký kufry máme.

Ale už chápu, proč mají rádi Američani tak velká a pohodlná auta. Bára mě vzala ven na jídlo s tím, že je to fakt jen kousek. Ten kousek jsme jely asi hodinu. Když jsem ji upozornila, že takhle dlouho jedu na chalupu, urazila se. Vždyť já bych tě někam daleko netáhla, řekla Bára. Už jsem nic neříkala a čím dýl jsem byla s Bárou v Americe, tím míň jsem se všemu divila.

Pokračování příště