V životě se člověku přihodí ledacos, ale tohle nešlo odmítnout. Má pražská kamarádka mě pozvala na výlet do Izraele, kde teď po určitý čas pobývá její sestra s rodinou, která nás tam pozvala. Už možná deset i více let si sním o tom, že bych se jednou chtěla do těchto končin podívat a ejhle - Pán Bůh mě má rád a nastrčil mi takovou životní šanci, na kterou nelze reagovat jinak, než nadšeně kývnout ano, ano, ano.

No jo, ale kdo si myslí, že to je jen tak dostat se do takové země, tak ten je na velkém omylu. Tentokrát to není jen o tom, že si člověk koupí letenku a hurá za dobrodružství. Nemusím jistě nikomu vysvětlovat, jaká příkoří si izraelský národ prožil a proto je jasné, že si každého pořádně, než ho pustí na své území, prověří. Platí zde pro nás vízová povinnost - té jsem byla ušetřena, neb zvací dopis od rodiny, kam jsme pozvané, se rovná vízu.

Nu, takže první krok byl stanovit nějaké datum pro pobyt a zakoupit letenky. Letenky už jsou tedy koupené a odlet je stanoven na 30. října letošního roku (prý tam tou dobou bude bude příjemné teplo, žádná nesnesitelná vedra). Měla bych v letadle sedět u okénka a to proto, abych viděla na pobřeží až bude letadlo přistávat - letíme totiž na letiště v Tel Avivu. Jenže jsem se radovala předčasně, protože tam přiletíme brzy ráno a to pravděpodobně uvidím velké kulové.

Koupit letenku nebolelo, pak mě čekala cesta na pasové - už léta pas nemám a zde to bez něj opravdu nepůjde. A tak jsme tam přišla. Nejdřív jsem tedy trochu bloudila, ale hodný pan vrátný mi pomohl najít ty správné dveře (nevím, co budu dělat tam, když po židovsku nemumím ani žbleptnout). Přijdu tam, paní mě vyzve, abych se posadila, že mě vyfotí a sejme otisky prstů. Sedám si a najdnou se už válím po zemi - snad atentát nebo co, říkám si. Židlička, na kterou jsem si sedala, se prostě rozhodla, že to nebude jen tak se na ni posadit. Úřednice ani nemrka (asi se to nestalo poprvé), řekla mi, abych byla v naprostém klidu a že začneme. Začal první úkol, před který jsem byla postavena - a to focení. Na těchto fotografiích se člověk nesmí usmívat, což by mi problém nedělalo, protože já se na fotkách nikdy neusmívám (těch průkazových samozřejmě). Instrukce pohněte očima asi o dva milimetry doleva, narovnejte se, vypněte prsa, hlava se vám mírně naklání doleva, pohněte s ní asi tři centimetry. No prostě komedie. Třetí fotka byla tedy už dobrá. Pak došlo na snímání otisků ukazováčků na rukách - opět: uvolněte si ruku v zápěstí, nebuďte v křeči, no vidíte, jak se nám ty otisky krásně sejmuly. No a po tom všěm si představte, že si řekla o šestset korun, dala mi potvrzení a řekla, že mám přijít začátkem října.

Takže to jsou takové první úkony, které mám za sebou. Krém s UV 50 jsem si už zakoupila o prázdninách, takže se nemusím bát nějakého spálení. Pak je další problém s cestovním kufrem. Mám jeden, který by odpovídal kritériím, ale má kódový zámek, jehož číselnou kombinaci bohužel neznám -snad se to všechno do té doby nějak vyřeší.

A poslední (zatím) jsou mé injekce, které musím mít při sobě, protože v nich obsažená tekutina nesmí zmrznout (prostě ji nesmím dát do zavazadlového prostoru). Loni mi můj neurolog dal tzv. betaferonpassport - mezinárodní potvrzení, že mám tu a tu léčbu a injekce potřebuji mít při sobě. Momentálně kamarádka jedná s leteckou společností, jestli toto potvrzení bude stačit a do země mě pustí s mými injekcemi.

Jak vidíte, tak dobrodružné to je zatím až až. Jsem tedy zvědavá, který ze zážitků po příletu bude tím nejmocnějším