Miluji rána a čím jsem starší, tím víc si je užívám. To ticho kolem, jen venku je slyšet zpěv ptáků. A nebo krákání havranů. I to mám ráda. Havrani jsou moji spojenci proti sychravosti a obloze bez slunce. Letos jim sypu nadrcené buráky a ty jim tuze chutnají.
       Po ránu je všechno takové nové, čerstvé a já cítím možnosti, jak se svým dnem naložit. Všichni spí, jen kočky se dožadují naplnění misek, ale jakmile dolížou poslední kousek, hned jdou znovu zalehnout. Čárlík, náš zrzavý kocour, ke mně vleze na klín a mohutným předením mi dokazuje, že je tu a že jsme se zase dožili nového dne. Zacvičím jednoduchý jógový cvik a uvařím si moji milovanou kávu, bez které by ráno nebylo tak voňavé. Projdu byt, otevřu okna a posbírám talíře a hrnky válející se od večera na stole. Poskládám poházené deky ( ano, nejsem sama, opuštěná, vydaná napospas ránům s uklizeným stolem, čistým dřezem a zametenou podlahou ...) .
      Některá rána jsou těžká, to když mě čeká úkol, kterého se bojím. A někdy zase vstanu a mám pocit, že vše je snadné a život je táák lehký a jednoduchý. V hlavě mi začnou postupně naskakovat všechny skutečné nebo domnělé povinnosti,které splním raz dva ( v mých představách a mém diáři je vše snadné a trvá jen třetinu opravdového času)                                                                              Nejraději ale poslouchám to ticho všude kolem mě. Kočka, která si povzdychla na mém klíně, voňavá káva a já. Tu iluzi si prodlužuji tak dlouho, jak jen to jde.