Dodnes mám v dílně židličku, kterou vyrobil můj děda stolař.

Sedávaly jsme na ní se stařenkou Hovořákovou a čekaly, až vykyne těsto na vdolky.

U nás se nikdy neříkalo frgále, u nás se pekly vždycky vdolky. Stařenka mi všelicos z dřívějška vyprávěla. Mně se nejvíc líbilo povídání,  jak mívala doma stroj na valašské bílé přízové podkolenky a nebo jak u strýčka v Johanovej (Janová u Vsetína) klapal tkalcovský stav. Odjakživa jsem měla poctivé řemeslo a mozolnaté ruce před očima. A v sobě touhu něco z toho zkusit. Plést košíky? Točit keramiku? Paličkovat? Umím všechno a pořádně skoro nic…

No a když jsme vezli ze slovenské Oravy tkané koberce z našeho obnošeného oblečení, bylo mi to ve vteřině naprosto jasné.

Celé to hledání bylo u konce..nebo vlastně na začátku.

Zkrátka: chci si udělat svůj koberec, podle barev, které se líbí mně. Chci, aby klapal stav u nás..to je ono. Skládat barvy, materiály, hrát si s proužky.

Podle svého.

V roce 2005 jsem si koupila  první velký tkalcovský stav, pak další a další. Dnes jich mám už sedm – s různou šířkou osnovy, abych mohla tkát koberce i menší prostírky a běhouny.

Mám jen dvě ruce…a ty neumí odpočívat. Když nic nedělám, bolí mě. No ony mě vlastně bolí i od práce, ale je to lepší, než kdyby necítily nic.

Už je mám taky mozolnaté.

Víte, to musí mít člověk v sobě – miluji vůni stodol, chlévů a starých chalup. Když do toho světa chcete vejít, musíte překročit vysoký práh – to je ta hranice do starodávných časů. Skloníte hlavu před nízkým dveřním trámem – to je poklona, projev úcty, pozdrav řemeslu, tradicím, našim předkům.

A tkaní do našeho života patří od pradávna.

Od těch starých dveří chalupy vedl koberec z hadříků až do kuchyně.

Do světničky.

Domů.

Kobereček vede vaše kroky k cíli…a to je i má cesta.

Tak to cítím.

Petra Pilná

foto demadera