Znáte ten pocit? Sedíte, díváte se do neurčitého bodu a na tváři máte permanentní úsměv. Hřeje vás krásně u srdce a je vám prostě a jednoduše dobře. Tak přesně tento pocit jsem měla po svém pondělním kurzu, kde jsem vyučovala plstění.
Rozloučila jsem se se svou chlapskou „posádkou“, synovi dala pusinku na obě líčka a sedla za volant. Pro všechny, kteří mě neznají musím objasnit, že moje jízda autem se rovná veselému sebevrahovi, protože ač mám řidičák už téměř deset let, znovu řídit jsem začala až tento rok. Většinou je to tak, že sedím v křečovité póze, s očima vyvalenýma na skle, absolutně nesleduju krajinu ani cokoliv kolem, tak jako manžel (ten dokáže najít na louce i srnku vzdálenou několik kilometrů a při tom bezpečně řídit), pevně se držím volantu (naše autí musí být z nějaké kvalitní série, když i volant přežívá mé pevné sevření) a modlím se, abych nezabila sebe ani nikoho jiného (má jízda po čáře uprostřed vozovky tomu ovšem moc nenapovídá). Nesmím narazit na blikající maják policejního vozu, protože to už mírně přiomdlévám, tak jako se tomu stalo právě v pondělí. Maják ovšem jen oznamoval, že na cestě se něco stalo a řidiči si mají dávat pozor.....to jsem ovšem zjistila až o něco později, kdy jsem se téměř dostávala do komatu. Kdyby mě zastavila hlídka takového vozu, asi bych se buď vyvrátila nebo rozbrečela i přesto, že mám vše v pořádku....jakou z těchto variant bych využila zatím nevím, protože jsem (díky Bohu) ještě zastavena nebyla.Vždy, když dojedu na místo, děkuji všem, že žiju (a to jsem ještě přeparkovávala se zhasnutími světly – bylo kolem půl páté večer) a mám možnost se poprvé od doby, kdy jsem vyjela znovu nadechnout.
Pak už si vtančím do obchodu se svými taškami a krabicemi a vypadám opět jako vyrovnaný a ničím neotřesitelný jedinec. Tam už na mě čekala má usmátá víla. Moc jsme si nepokecaly, protože „studenti“ plstění přišli poměrně brzy a tak jsem se svým, trošku nervózním a přidušeným, hlasem začala povídat pár slovíček na úvod. Moc mile mě mí studenti překvapili, protože vůbec netrvali na neosobním vykání a už při představování nabídli sami tykání, což je moc příjemné a atmosféra je hned o něco lepší. A tak jsme plstili a plstili. Ke konci nám jedna zúčastněná dokonce odhalila kousek svého soukromí tím bylo, že zrovna v den kurzu zjistila, že bude mít miminko!!! No řekněte, není to nádhera?! Ručičky hodin utíkaly jako stádo splašených koní a my se po páru hodinkách zase rozešli směrem ke svým domovům (mě samozřejmě čekala ještě jedna děsivá jízda autem).
Když jsem přišla do setmělého bytu, syn už spokojeně odfukoval v peřinách. Šla jsem ho aspoň pohladit a pak už jsem si sedla a nechala všechny ty krásné emoce propuknout.....bylo mi moc dobře.
