Už je to zase tady. Chvíle, na kterou jsem čekala celou zimu. Chvíle, kdy se obyčejná sekretářka, žena jako každá druhá, změní v akčního hrdinu. V mstitele.

Když se sluníčko začne chýlit k západu, znervózním. S první kapkou večerní rosy oblékám tričko s nápisem NO MERCY a vyzbrojena jen baterkou a svojí odvahou vyrážím do houstnoucího šera. Jsou všude kolem mne, jsou jich snad stovky! A oni ví, že po nich jdu!  Jsem v tom sama. Manžel, ani sousedé mi nepomohou. Musím se spoléhat jen sama na sebe, nic neriskovat.

Jsou podlí a zákeřní. Znají terén a umí se výborně maskovat. Ve dne jsou prakticky nepolapitelní. Kontroluji všechny jejich obvyklé skrýše a raduji se pokaždé, když některého z nich dostanu. Občas je zaskočím nepřipravené, natažené vprostřed cesty. Neznám pak slitování, mé šedé oči jsou chladné, jako ocelová zbraň.

Prodírám se dál houstnoucí tmou. Jsem stále ve střehu, všechny svaly napjaté, vychutnávám si svou nemilosrdnou pomstu. Při památce generací loňských, ve jménu dětí jara letošního, já ve svém boji nepolevím! Nepolevím a budu bojovat, dokud… dokud… Dokud se úplnou tmou od domovních dveří neozve: “Miláčku, pojď už domů, nech si nějaké slimáky taky na zítra!“