Ahoj.

Tak jsem tu. 

Jsem tu i se svým blogem. Spousta mých přátel, která si něco málo ode mne přečetla, mne nabádala k založení blogu. 

No tak uvidíme.. Snad se  i vám mé psaní bude líbit. Jen nevím, kdy to vše budu zvládat..

Když jsem tak přemýšlela při nakládání pece, že bych přece jen mohla psát, přepadla mne tréma.

Co?? S kůží na trh??

Pak jsem si, ale řekla, že témat v mém životě je spousta, a možná by nebylo špatné se s vámi o ně podělit. Flérová myšlenka blogu ve mne vyvolala hned 2 témata na psaní...

O  překonávání problémů a o Dětských hrách "Na obchod" s mou sestrou.

Tak tedy...O  překonování problémů.

Chtěla bych začít o obraze, který jsem si vytvořila, když jsem byla mladá maminka, tedy spoustu let napzpět.  Měla jsem před sebou mnohé problémy novopečených maminek, protože můj život byl situován mimo ČR a s tím byla spojena i jiná mentalita prostředí, ve kterém jsem žila. Problémy, ale takové, které když teď po zpátku vidím jejich váhu, tak vnímám, že to byly nicky s tím, co prožíváme teď, jako jedinci, nebo jako společnost. Možná je to také tím, že na mých zádech přibylo i několik křížků navíc a myslím, že by člověk pomalu měl moudřet a nevidět jen svět mladickýma očima v bílé a černé barvě. U mě to tak bylo...

Byl rok 1995.. Bydleli jsme v dvoupatrovém domě, který měl 5 bytových jednotek. Byl zasazen na okraj malého města a majitel, který bydlel v prvním patře, byl povoláním kameník. To se odráželo i na typu našeho domu. Byl kolem něho mramorový ráj chodníků a chodníčků.  Kolem domu, byla spousta květin. Některé tam vysadila manželka majitele a některé jsem vysadila i já se svými dětmi. 

Už jako studentky na Gymnáziu jsme s mou kamarádkou tiše uštípávali květiny v různých sálech Muzeí a Besedních domů. Dělaly jsme z nich řízečky na sázení. Bedlivě jsme pozorovaly, s věrnou  kámoškou, která také sdílela květinové šílenství, jestli jsme nebyly někým viděny. Moje rozpučelá láska ke květinám rozkvetla právě i v tomto domě. Rozkvetla a rozvoněla se, jako bílý jasmín vysázený u balkonových dveří dětského pokoje, který  od jara až do léta pronikavě voněl celým bytem.

Náš byt byl v přízemí  a od ulice nás rozdělovala zídka porostlá květinami a asi 10 širokých schodů.  Dveře od bytu byly na pravé straně hlavního vchodu do obytného domu. Byly bílé, plastové a byly rozdělěny ve stejnoměrné čtverce, ve kterých bylo sklo, takže zajišťovaly spoustu světla v kuchyni, jenž byla propojena i s obývacím pokojem. Abychom se do bytu mohli dostat museli jsme vyšlápnout ještě 3 schody.  Vedle schodů, vpravo i na levo,  byl prostor na květiny. Vzpomínám si, že jeden rok jsem kolem celého bytu měla 60 květináčů. Bylo to tam jako v ráji. Samozřejmě jen do té doby, než přišlo léto se svým žhavým sluncem. 

Vedle schodů do našeho bytu, byl prostor, který jsem zaplnila květináči trvalek, letniček apod. A tyto načančané schody byly právě onou startovní čárou při překonávání mých malých velkých problémů. Moje vizualizace zvládnutí problému, bylo otevření dveří, kde jsem na zápraží stála celá ustrašená. Dveřmi do bytu  vstupovalo slunce s jeho paprsky a vůní květin...a celá tato scenérie mne lákala udělat KROK VPŘED a ničeho se nebát. Najednou jsem ve své fantazii byla ve světle, které mne drželo a pomáhalo mi vše zvládnout. Světlo, které bylo ohleduplné, jasné, konkrétní a příjemné a hlavně bezpečné. Po tvářích se mi často kutálely slzy, s prosbou, kéž by tu byla moje máma. Ale nebyla... Toto mne naučilo věřit. Věřit v neviditelno Sílu, která mne zahalila do svého bezpečí, že vše zvládneme spolu.

Ona fantazie, která mne doprovázela spousty let, kdy jsem byla mimo území ČR, mi zůstala i dodnes. Snad je to tím, že jsem letní dítě, dítě slunce a mám ráda světlo kolem sebe, světlo ve vztazích, v jednání, v práci, zkrátka ve všem. Čisté průzračné světlo. ..ale žel to tak nemají všichni lidé. Někdy se stane, že mne zastíní nějaký ten mrak, ale jak se říká "i po tom největším lijavci přijde světlo." Proto se snažím, aby moje světlo zářilo a snad tím, říkám snad....ovlivňuji i moje malé okolí. Posílám jej svým dětem, své mámě a tátovi, mému muži, svým přátelům i svým kolegům. 

Problémy jsou  a budou, jen se musíme naučit řešit je a nezůstávat je zahnívat a čekat, že samy odejdou. 

Přátelé přeji vám krásné jarní světlo, ať vás zahrne sým teplem a nadějí..

Martina za Studio Pua keramika

31.3.2022 (1)