Dneska už mi ta hodina dějepisného semináře, na které jsem se blíže seznámila s genealogií, vědou o rodech a rodokmenech, přijde strašně dávno. A přitom je to "jen" 15 let. Měli jsme tehdy za úkol si vybrat jednu z pomocných věd historických a připravit si o ní referát. Vybrala jsem si genealogii - a už jsem u ní zůstala. Z neznámé vědy se stal koníček.

Začala jsem v rámci rodiny snáze i hůře získávat informace o vlastní předcích, následně mě čekala první návštěva archivu, první setkání s matrikami - to mi bylo 18 let, protože v té době se před 18. rokem do archivu nesmělo bez doprovodu. První setkání bylo mírně šokující, protože ač jsem se domnívala, že toho vím poměrně dost, zjistila jsem, že nevím skoro nic. Nezvládnu přečíst starší záznamy, nezvládnu přeložit slova z němčiny, nad latinou jsem zůstala jen smutně sedět.

Čas plynul, jména, data a místa přibývala, znalosti se zlepšovaly, vytvořila jsem si webové stránky, jejichž cílem byla pomoc ostatním pátrajícím. V roce 2003 jsem začala studovat historii a archivnictví, kde jsem rozšířila znalosti asi nejvíc. Nakonec jsem zůstala jen u historie, kterou jsem se zatnutými zuby dostudovala - a závěrečnou práci jsem v roce 2007 psala, jak jinak, o vlastní rodině. Z koníčka se stal kůň.

Postupně jsem se dostávala hlouběji a hlouběji do minulosti, seznámila jsem se tak nejen s matrikami, ale také s pozemkovými knihami, urbáři, lánovými rejstříky, soupisy obyvatel a přehršlí dalších zdrojů, které pomáhají mapovat rodinnou historii. Když jsem se vdala, zahrnula jsem do pátrání i předky svého manžela, až jsem se dostala do stavu, kdy mám v rodokmenu více než 6000 lidí.

Byl červenec 2009 a já měla na začátku listopadu odejít na mateřskou. Nechtěla jsem dopustit, abych zůstala finančně závislá na manželovi, a tak jsem ještě souběžně s mou tehdejší prací začala podnikat - tvořit rodokmeny na zakázku. Z koně se stala práce...