háčkuji prakticky od mala.vždy se mi líbilo jak moje máma tvoří a snažila jsem se tvořit také.

Vždy jsem měla období,kdy mě to strašně bavilo a a pak delší odmlky.

Pak přišly dětičky a nebylo času nazbyt,občas mě to chytlo ,ale žádná sláva.

Zhruba před půl rokem jsem si koupila realistickou panenku a rozhodla se ,že jí uháčkuji nějakou čepičku.Koupila jsem si svou první přízi a tak mě to nadchlo,že jsem začala do švadlenky chodit pravidelně snad každý den.

háčkovala jsem prakticky celé dny.myslela jsem si ,že mě to zase časem přestane bavit a bála se si příze nakoupit víc ,aby mi pak doma neležela jako tolikrát před tím.

ale ještě mě to přes mé překvapení nepřestalo bavit ani po více než půl roce

naopak baví mi to čím dál tím víc.večer usínám s myšlenkou co budu dělat zítra a nesmírně se na to těším..

vlny už mám doma krabice a začínám se podobat mé mámě ,která má plné letiště klubíček.nevím asi si také budu muset pořídit letiště.

akorát mě tedy na sobě samé mrzí jedná postatná věc.začala jsem se svým velkým koníčkem v době kdy jsem končila mateřskou dovolenou,takže mě čeká nástup do práce.kolik času jsem měla na to se svému relaxu věnovat.ale vše přijde ve chvíli kdy má ,tak to tak beru.prostě na mé háčkování přišel čas až nyní.snad budou chvilky kdy budu moc tvořitjedu tedy na poslední chvíli jako blázen ,abych si to užila co nejvíce.