Kdo jsem a čím je naplněnej můj život? Jak vzniklo Bohovibes a proč mě tak baví? 

Jmenuji se Klára a jsem úplně obyčejná česká holka, který je právě něco přes pětadvacet let. Nikdy jsem neměla žádný zvláštní ambice a jediný, čeho jsem chtěla v životě dosáhnout, bylo bezpečí a nějaká hmotná jistota. Ze všeho nejistýho jsem totiž měla obrovskej strach. 

Jako plno jinejch jsem chodila na gympl a pak na vejšku, kterou jsem se nakonec rozhodla nedodělat. Škola mi přinášela víc trápení než radosti, a o tom přece život není. Volnej čas jsem v tý době trávila kreslením a výrobou všeho možnýho, zkrátka jsem se od tvoření nemohla odtrhnout. Všude se válely tužky a barvy, korálky a šňůrky a kupa dalších věcí.

Jak šel život dál a přišla ubíjející pracovní rutina, všechno to tvoření se z mýho života začalo nějak vytrácet. Nechci tím hanit svoji kavárenskou práci, která mě fakt bavila. Spíš v tom byl ten stereotyp a nekonečný kolečko pracovních dnů a víkendů. 

A pak jsem potkala svýho budoucího manžela. Chlapa, se kterým nás to k sobě táhlo, i když jsme měli každej úplně jinej pohled na život. Já se snažila o budování tý svojí jistoty a on zrovna podal výpověď z práce, aby se mohl vydat procestovat svět. Nejednou jsme se kvůli týhle odlišnosti málem rozešli, ale světe div se, věci se nakonec úplně otočily.

Po naší první společný dovolený za hranicema, při který mě musel málem násilím dovléct do letadla, se mi zvolna začal měnit pohled. Pořád jsem se cítila dost nejistě a překročení hranic naší republiky se pro mě rovnalo překročení hranic vlastní komfortní zóny. Ale něco uvnitř mě začalo nahlodávat a vlastně jsem najednou chtěla ještě a ještě. Malý výlety se proměňovaly ve větší a další a rok po tý první dovolený jsem se přestala bát lítání.

To už byl jenom malej krůček k zásadní změně, ale pořád jsem netušila, jak blízko už je. Párkrát jsme přemýšleli o vyzkoušení života v zahraničí, ale spíš za několik let. Jenže manžel chodil z práce čím dál víc zdeptanej a znuděnej, a tak se to stalo. Já, která ještě o rok dřív dostávala panickej záchvat když jsem překročila hranice, jsem řekla: "Tak dáme výpověď a jedem!" A ono se to fakt stalo.

Zatím jsme na cestě půl roku a stále jsem přesvědčená, že jsme nemohli udělat líp. Už při prodávání všeho, co jsme měli a přípravách na nacpání života do jednoho kufru jsem se začala cítit skvěle. Uvědomovat si, že bez tý hory věcí je mi vlastně líp. Přesně v týhle době se mi zase začalo vracet i tvoření. Myslela jsem, že to byla uzavřená etapa mýho života, ale najdenou tu zase byla chuť brát do ruky tužku a jít nakupovat korálky. A tak jsem tvořila.

Mezitím jsme odjeli na Sicílii, kde jsme strávili dva měsíce u italský rodiny. Manžel prořezával obří olivovej sad a já hlídala tříletý dítě s italským temperamentem. Sicílie nám padla do oka tak, že tu zůstáváme dál. Ale v létě už zase chceme být jinde, protože je toho tolik co vidět a zažít, že ani jeden život nemůže stačit.

Právě tady, v sicilské Catanii, jsem taky poprvý narazila na dokonalej korálkovej obchod s celejma šňůrama kamenů a kupou všeho, co jsem si ani nedovedla představit. Dostat mě odtud byl nadlidskej úkol, ale odešla jsem s docela malým nákupem. Podruhý už s větším. A pak jsme jeli do Palerma. Doufala jsem, že i tam objevím něco podobnýho a byla z toho celá ulička aspoň s deseti korálkovýma obchodama. 

Nějak spontánně se stalo, že teď už od toho svý ruce jen tak neodlepím. Z prvního malýho nákupu se stala velká kupa minerálů a z koníčku těžká závislost. Kudy chodím, tudy mysím na kamínky a náramky. Na to, co bych mohla dělat dál jaký poklady po cestě ještě objevím. Dokonce i když se courám po pláži a sbírám mušle, myslím na to, jestli vám udělají radost, když je přibalím do obálky s náramkem.

Možná to zní jako strašný klišé, ale i když netuším, co bude za měsíc nebo za rok, cítím se šťastná a naplněná. Doufám, že se mi daří aspoň kousek z toho pocitu vložit do každýho náramku, abyste to taky cítili, když ho máte na ruce.

Vaše Klára ❤  Bohovibes