Nikdy jsem nepatřila k pověrčivým, spíš jsem si z toho dělala legraci. Fascinovala mne maximálně kabala nebo zajímavé poznávací značky aut. Před mnoha lety ještě za studentských let jsem jednou v rámci školní praxe v pátek 13. měla tak intenzivní zážitky, že jsem si říkala, že na tom snad něco musí být. Během dopoledne se mi podařilo uvolnit obrovské okno ve skladu vědecké knihovny tak, že vypadlo ven a roztříštilo se na tisíc kousků (o ráně, kterou to vydalo, se snad ani netřeba rozepisovat), pak se mi podařilo málem si polámat asi půlku žeber - takový problém nikomu nepřeju, s tím se ani nemůžete smát, jaká je to šílená bolest. Den skončil snem, který se mi ještě onoho 13. zdál, ve snu jsem viděla sama sebe v zrcadle a zrcadlo mi říkalo: tak ty nevěříš na pátek třináctého!

Řadu let jsem toto dávala k dobrému, ale to mě nenapadlo, že jednou bude celý rok 13 a bude jedno, jestli je pátek, svátek nebo pondělí či jakýkoliv jiný den v týdnu. Prostě rok blbec, někdy se stane, že člověk má den blbec, ale o tom to roce opravdu s rukou na srdci mohu říct rok blbec. Vše, co se toho roku událo, se snad ani nedá vypsat, někdy z důvodu, že jsem to raději zapomněla (nebo se úspěšně tvářím, že jsem to zapomněla) nebo že mám pocit, že to se snad ani nemohlo stát. Od samého začátku jedno neštěstí za druhým - přejetý soused, na místě mrtvý, člověk, co mi byl blízký, po třiceti letech služby ze dne na den propuštěn bez udání důvodu, úmrtí v rodině, skoro úmrtí v rodině a pořád dál a dál, samý marast a žádná radost. V prosinci se mi malým velkým zázrakem podařilo dostat bez vlastního přičinění k překrásnému místu, na které jsem si vždycky myslela a říkala si, že by to bylo krásné. Když se to dozvěděla moje stávající zaměstnavatelka, tak mě ze dne na den propustila, ale vlastně mi to ani moc nevadilo. Říkala jsem si, že smůlovaté ledy prolomily a teď přichází období naprosté eufórie. Po několik týdnech různého běhání a zařizování tu byly Vánoce - po letech první klidné Vánoce, seděli jsme večer u stolu a vzpomínali na všechny ty, kdo mezi námi už nejsou (něco jako žvýkat pohřební věnce). Byla už jsem si tak jista, že bezstarostné období přišlo, že mě v podstatě nemohlo nic vyvést z míry. Jedna životní etapa se k mé velké spokojenosti uzavřela, člověk, který na mě parazitoval, sklopil uši a odtáhl, a já najednou měla pocit, že mám o dvacet kilo méně. Říkala jsem si: no jo, už je to taky, teď prostě půjde všechno jak na drátku. Zapomněla jsem všek, že do konce smůlovatého roku s třináctkou na konci chybí ještě čtyři dny. Takže jen dvě hodiny po tomto radostném pocitu jsem opouštěla sklep, z prstu crčela krev a kus palce byl pryč. Když jsme dorazili do nemocnice, tak mi dali na vybranou, že buď z jiného místa kus kůže vezmou a přišijou jí tam nebo to prostě nechají srůst. Řezání jsem rezolutně odmítla, takže jsem ordinaci opouštěla s prstem pohádkové přadleny a říkala jsem, že je pořád lepší mít velký palec než velký pysk. Byla jsem v tu chvíli přesvědčená, že tohle je asi to poslední zahřmění smůlovatého roku a ono ne. V těch dnech mi skoro po rok trvající pauze (která s tím smůlovatým rokem souvisela) začal jeden známý dělat rekonstrukci koupelny. Nu a co čert nechtěl, tak návšteva jiného řemeslníka v něm vyvolala pocit komplotu a v podstatě s prací praštil a odmítl pokračovat - no ten děstný pocit nikomu nepřeju zažít. Koupená vana, která čeká je na vyzdění a takové ty detaily, které jsou prostě nutné. Říkala jsem si, že tohle je tedy opravdu konec, naštěstí se v něm přes noc hnulo svědomí a nejnutnější práce poslední den roku udělal.

Takže co z toho plyne? Že rok 2014 bude už jen radostným, protože smůlu a nepříjemnosti jsem si vybrala do velké zásoby. Ten pocit radosti a netrpělivého očekávání věcí příštích přeji i vám všem, protože já se mám na co těšit - jen ten palec mi udělal trochu čáru přes rozpočet.