Když zrovna nekreslím, tak sedím a píšu. Venku za oknem je svět. Bezprostřední a nevšední svět plný vůní a barev a taky radosti. Svět, jak ho vnímají děti. Ale může být znovu takový svět i v nás? Já myslím, že ano a stále tam někde opravdu je. Svět dětí je plný představivosti, kouzel, nadšení, smíchu, radosti z nového. Miluji ho. Zkouším ho tvořit. Můj syn mi pomáhá. Chci do něj pronikat hlouběji a čerpat z něj. Chtěla bych tu radost a to štěstí pořád cítit a zrcadlit je ve svým kresbách.

Nejsem naivní. Vím, že svět kolem nás není jen veselý a barevný. Vím, že spousta z nás musí denně čelit nepříjemným věcem, odolávat rutinně, bojovat s chmury a stíny, které se plíží a děsivě natahují své pařáty ve snaze dotknout se našich srdcí. Tuším, že lidi občas ovládne smutek a nemají vždy sílu tomu čelit, ale přála bych si, aby nás takové chvíle ovládaly co nejméně.

V hlavě nosím plno nápadů a krůček po krůčku je chci realizovat. Běhají ve mně jako neposedné děti venku v trávě, křičí přes sebe, neustále se vyvíjí, mění, aby nakonec získaly konkrétnější podobu. Ty první, které jsem už zachytila, brzy spatří první sluneční paprsky.

Radost z tvorby a následného výsledku mě hřeje, jako horké letní slunce. Doufám, že má radost ze života Vás nakazí a obrázky přinesou smích do Vašich srdcí!

Vaše MariaMona