Známé přísloví tvrdí, že co je malé, to je milé. Ačkoli se mi podařilo vyrůst tak, že bych měla vzbuzovat sympatie, nemohu s ním příliš souhlasit. Dokonce jsou situace, kdy mi připadá naprosto zcestné. Například když jsem po dlouhé době konečně došila halenku a zjistila, že mnou velice pečlivě obšité knoflíkové dírky jsou tak malé, že jimi ty zatrápené knoflíky nechtějí prolézt, ani když je pěkně poprosím. Rovněž neznám nikoho, kdo by jásal: "hurá, mám malý plat!" nebo "sláva, mám tak malý byt, že v něm není k hnutí!" nebo "juchů, má slovní zásoba je tak malá, že ani nestojí za řeč!".

Na vlastní kůži (konkrétně na patách) jsem si ověřila, že platnost přísloví je diskutabilní také u malých bot. Říká se, že silná osobnost se projeví při podání rukou silným stiskem. Je-li toto tvrzení pravdivé, musím uznat, že mé nové boty mají osobnost velmi silnou. Zatím jsem jim sice podala jen nohy, ale už nyní je jisté, že jejich stisk je přímo svěrákovitý. Je mi to líto, ale zklamaly mou důvěru. Ještě v obchodě se tvářily opravdu mile, ale záhy se ukázalo, že by člověka nejraději sedřely z kůže. Obávám se, že se náš vztah zhoršil natolik, že bych jim už ani nohu nepodala. Kdo mě zná, ví, že se snažím s každým vyjít po dobrém, ale je těžko vycházet s botami, ve kterých se nedá vycházet. Možná to jsou silná slova. Možná jim ještě dám šanci prošlapat si ke mně cestičku. Ale budu v jejich případě asi velmi nerozhodná (i nerozchodná). Protože snad každý musí uznat, že mít na nohou puchýře je velmi nemilé - i když jsou malé.