...na jaře, na chatě, na zahradě ... stála jsem pod nízkou jabloní, která právě kvetla a omamně voněla. Pod nohama se mi zelenala čerstvě posekaná tráva a nad hlavou pluly mráčky po blankytně modré obloze. Děti utekly k sousedům a já si vychutnávala chvíli klidu a ticha zahrady v údolí u vody, uprostřed lesů. Vánek snášel k zemi bílé okvětní lístky z jabloní a cuchal mi vlasy.

Vzpomněla jsem si na vílu, kterou jsem tu potkala loni v létě. Tehdy bylo taky takové ticho. Chvíle, kdy máte pocit, že je opravdu krásně a svět se díky tomu na chvíli zastavil. Copak asi dělá a jak přežila zimu? Co vlastně dělají taková křehounká stvořeníčka v zimě? My tu byli, ale víly jsme v zimě nepotkali. Možná, že se mi to setkání jen zdálo, asi jsem usnula v létě na sluníčku. To mi teď rozhodně nehrozí. Vítr je ještě studený, i když sluníčko se snaží jak může.

"To se Ti teda nezdálo!" ozval se trošku uražený hlásek.

Že by tu byla víla? Kde?

"No, kde asi." Ozvalo se mi kousek nad hlavou ve větvích jablůňky. Otočila jsem se po hlase a hledám malou vílu.

No moment, ale já jsem nic neřekla! Jak to, že mi odpovídá?

"Pche, to je přece normální, ne? Tě slyším přece na sto mil!" Ach, usměju se.  Je to určitě ona, moje malá přidrzlá známá z léta. Tak kdepak si? Hledám malé blonďaté culíčky a neposedná křidélka... někde musím přece zahlédnout fialkové šatečky...

"I chi, chi, chi" ozve se zvonivě kousíček nade mnou "Proč fialkové? Je přece jaro a já mám krásné nové voňavé jako ... " "No ano! Jako květy jablůňky." Řeknu zvesela. "Proč tak křičíš! Víš jak jsem se tě lekla?" Ajta krajta, omlouvám se, já jsem nechtěla. Á ha, už tě vidím. Téda, tobě to ale sluší!

Opravdu kousek ode mne na větvi stojí malá víla. Tentokrát má drdůlek, ale vítr stejně sem tam vytáhl pár pramínků světlých vlásků jako len. Sukýnku má nadýchanou bílo růžovou jako jabloňový květ. Určitě tak i voní.

"Jo voním" zardí se maličko " ale čuchat ke mně teda rozhodně nebudeš." Už je zase uražená, ale jenom na oko. Hned se otáčí na zpět a trošku zvědavě se nakloní a hned začne vyzvídat. "Tak, kde máš tu svou holčičku? Líbila jsem se jí?"

Líbila, to víš že jo.

"A která to je? Ta větší s tmavými vlásky, nebo ta malinká uplakaná s vlasy jak zacuchaný len?" Musela jsem se usmát, tentokrát jsem se téměř začervenala pýchou já.

Obě, pomyslím si téměř stydlivě.

Proč mám jen takový ostych před takovou prťavkou? Naštěstí myslí zrovna na něco jiného. "Jů to je sranda, a líbila jsem se jim? A které víc? A co říkaly?"

Zeptej se jich sama.

Hned otáčím. Loni mi bylo líto, že jsem svým holčičkám vílu nepředstavila. Ráda bych to napravila. Ale víla jen pokrčí drobnými raménky, skloní hlavinku a téměř plačtivě dodá " já, já nemůžu... já já se jich bojím.."

Bojíš? Ale proč? Ony jsou hodné. Usmívám se zeširoka. A víly mají moc rády.

"Jak rády?" ptá se hned udiveně "ony už nějaké znají, a které z lesa nebo od vody? Jestli je to ta... "

Ale ne, uklidňuju její rozčilení. Ještě žádné nepotkaly. 

"Ale jak to, že nás mají rády, když nás nikdy ani neviděly? Ptá se zmateně.

 Skáče mi do řeči a na nic nečeká. Proč mi tak připomíná moje holčičky?

No protože znají pohádky o vílách. Vysvětluju.

"Pohádky o nás? A kdo jim je vypráví, někdo, kdo nás zná?" Hned mne přeruší víla prťavka neposedná.

Ale ne, nevím o nikom, kdo by vás znal.

Hned se uklidní, ale otázku stejně položí "Ale jak teda..?"

 No začnu vyprávět, to máš tak. My lidé si hrozně přejeme, aby jste  byly a tak jsme si o vás začali vymýšlet příběhy. Příběhy o různých skřítcích, vílách a ještě mnoha a mnoha různých postavičkách z lesa a kapradí, z tůní i povětří. Z podzemí a našich domovů a dokonce i z úplně jiných světů. My totiž máme hrozně rádi pohádky a různá vyprávění o příhodách, které se staly, mohly se stát, nebo se vůbec nestaly, ale my bychom si to hrozně přáli.  Některé jsou strašidelné, některé veselé a některé mají i děti něco naučit nebo jim něco vysvětlit.

Malá víla sedí na větvičce, přemýšlí. Když si přivoněla ke květu vedle sebe, vypadala jak vystřižená z té nejkrásnější pohádky. Mile se na mne usmála a pak řekla. "To je moc krásné, my si taky rádi povídáme a posloucháme pohádky.." a pak dodala ".. a víš ty co? Tak já ti povím pohádku za pohádku a ty ji pak řekneš svým holčičkám, jestli se jim bude líbit..." Byla celá v rozpacích.

Proč jim neřekneš tu pohádku sama? Hned je zavolám.

"Ne ne, nevojlej" hned vstala a zatřepetala křidélky.

Proč ne? Ptám se překvapaně. Chci ji uklidnit a tak hned dodávám, však nejdřív ti řeknu jednu já a pak ty jednu jim. Usměju se na ni.

Ale malá víla se drží malé větvičky a téměř se schovává za první zelený list. "Ony jsou moc... rychlé ... a ... a... mluví moc nahlas." Přešlapuje chudinka na místě, kouká si na špičky a celá rudne.

Tak dobře, povídám, teda myslím, k ní, pomalu a mile. Tak se tu zítra sejdeme zase spolu a budeme si povídat pohádky a já jim ty tvoje potom budu povídat před spaním. Ano?

Malá víla se hned uvolní, pousměje se. Trošku popotáhne a pak zvesela zavolá "Tak jo, tak to se budu moc těšit, ale teď už mne volají a já jsem se tu moc zdržela." Ještě mi zamává v letu a dodá "Pozdravuj je alespoň ode mne a ať se těší na pohádkůůů..." Konec věty jsem si už spíš jen myslela. Víla se vznesla, zablýskla se křidélka na sluníčku a byla pryč.

Ještě chvilku a svět se zase začal točit ve starém tempu. Takže zítra. Dnes ještě musím uvařit, nachystat, zalít.... kde mám ty moje holčičky? Určitě už mají hlad, připravím jim svačinu a pak ještě musím.... Ale hlavně nesmím zapomenout jim večer o mém setkání vyprávět.