stojím na jedné noze, balancuji, vyrovnávám protisměry... a vracím se do dětství, do stavu bezstarostnosti, bezčasovosti; mé ruce bez dlouhého rozmýšlení vytahují z knihovny nejmilejší z mých dětských knih: Heidi děvčátko z hor od Johanny Spyriové. Na zadní straně knihy čtu: "Nemyslíte, že bát se je vlastně lehké? Vždyť to nedá žádnou práci. Zato nebát se je mnohem těžší."

zavrtám se do peřin, pod hlavu si pošoupnu měkký polštář, začínám číst mou dětsku Heidi... o dědečkovi s fajfkou, o horách, o loukách posetých modrými pomněnkami, sasankami a hořci, o Petrovi, o kozách, o babičce, o Kláře, o koťatech, o lidech z vesnice...

"To je dobře, že je dědeček nahoře sám. Podobá se starému stromu, podobá se nehybné hoře. Nikdo se ho nemusí bát: stín se kolem něho točí, slunce opisuje kolem něho svou dráhu, voda odtéká, vítr vane. Takže je tam nahoře u dědečka života dost. I pro Heidi."

"Každý z nás dělá to, o čem věří, že to má dělat," pokrčil rameny děd Konrád. "Já tenhle domek nikdy neopustím. Chtěl jsem být šťastný po způsobu jiných lidí, ale to nešlo. Tak jsem šťastný sám se sebou." "A s Heidi."

... a když dočtu Heidi, háčkuji, stojím na jedné noze, balancuji, vyrovnávám protisměry...