V neděli jsme byli na výstavě Adolfa Wölfliho. Pan Wölfli to měl již od dětství velice těžké a chtělo by se říci, není divu, že skončil v blázinci. Tady mu diagnostikovali schizofrenii. Jenže pan Wölfli se dokázal aktivně a kreativně postavit svému osudu a namísto živoření tvořil a tvořil. Óbrdílo pan Wolfliho (vystaven byl malý zlomek!) mě na jednu stranu uhranulo svoji velkolepostí a na stranu druhou deptalo. Člověk v tom tak trochu viděl sám sebe – hovnivála tlačícího před sebou svoji obří kuličku, aby z odstupem zjistil, že to byl jen malý drobek….ale teď už valí pořádnou kouli…myslí si zase na chvilku. Pan Wolfli neměl možnost odstupu, jeho obří geniální koule před ním bobtnala a bobtnala až i nás zahrnul do svého světa a měli jsme možnost spatřit jeho dílo – jeho pohled na svět. A to nejen zrakově – pan Wölfli totiž do obrazů zahrnul i noty, počty apod. Říká se, že neurotik si celý život staví vzdušné zámky, zatímco schizofrenik v nich žije. Wölfliho zámek je skutečně velkolepý - zanechal po sobě rozsáhlé dílo (20 tisíc položek!), které je odborníky ceněno pro své kvality (zařazením spadá mezi Art brut). A nakonec svým dílem opravdu ovlivnil i skutečný svět kolem sebe - byl totiž prvním (známým) psychiatrickým pacientem, na kterého veřejnost pohlížela jako na umělce. Jeho psychiatr o něm napsal knihu Du­šev­ně ne­moc­ný ja­ko umělec.Významně tak přispěli k destigmatizaci duševně nemocných!