Dnes ráno, při prvním letmém pohledu z okna, jsem si vzpomněla na nádhernou báseň Jana Skácela. Jako kdybychom se i přes tu propast času, která nás dělí, dívali spolu na ten dnešní den...

PERLEŤ

Na podzim, za mrholivých dnů,

je moje město plné perleti.

Havrani tiše přeletí,

jako by mokro slouplo kůry kus,

a v parcích stromy, bez rukávů, holé,

k nebesům tisknou fialové rty.

To negři města mého klanějí se zbožně

košíkům stříbra, košům perleti.