Zpočátku to vypadalo jen jako krátký výlet. Odbočili jsme z hlavní silnice a vjeli do polí. Zlákaly nás balíky sena v zapadajícím slunci. V dálce mezi dvěma osamoceně stojícími stromy prosvítal posed a nad hlavami nám bzučelo vysokonapěťové vedení. Celkem romantika v dnešním civilizovaném světě.

     Pavel fotil jako o život, aby zastihl poslední paprsky slunce, které už dávno zmizelo za obzorem. Pak jsme začali experimentovat a využívat balíků sena a siluety těla. Snímky se docela povedly a když už jsme začali balit a já se spěšně oblékala (přece jen se do mě dala zima, při tom pózování na větru na balíku, odkrytá ze všech stran) objevilo se na příjezdové cestě k poli další auto.

     Jde po nás! Napadlo nás oba a urychleně jsme zapadli do auta. Pavel nastartoval a takticky jsme s autem po tmě zajeli za balíky. Chvilku jsme si s tím tajemným autíčkem hráli na schovávanou. Zastavil, ale nechal nastartovaný motor, rozsvícená světla...pak zhasnul, vypnul motor a čekal. Objevil se červený bod cigarety a modrá záře zapnutého mobilního telefonu. Seděli jsme v autě schovaní za balíkem a ani nedutali.
?Myslíš, že nás viděl?" ptala jsem se šeptem (ani nevím proč, když nás stejně nemohl přes zavřená okna slyšet)... ?Nevím...myslím, že tuší, že tu někde jsme, ale nemůže nás vidět." odpověděl mi Pavel. Seděli jsme v tichosti a ještě chvilku popojížděli podle toho, jak se chovalo auto, které tam zjevně nebylo náhodou... Zkrátka taková tajemná hra na kočku a na myš.

     Po chvilce to řidič vzdal a jel cestou tam, odkud jsme předtím my přijeli. Zmizel za zatáčkou... A co teď? Přece nepojedeme za ním? Nenecháme se tak naivně chytit, když už tu v té tmě trčíme v poli, prostě pojedeme cestou, odkud auto přijelo...

     Tak jsme se vydali na cestu. Chvíli jsme jeli po celkem dobře projeté polní cestě, minuli první posed, pak druhý...cesta směřovala polem někam dolů a byla zarostlejší a zarostlejší. Začínala jsem pomalu pochybovat, že vůbec někam vede... Ale odněkud ten člověk přece přijet musel? Jeli jsme dál...

     Najednou se těsně před námi vynořil starý vodojem a cesta se začala prudce svažovat dolů. Navrhla jsem Pavlovi, že se nejdřív půjdu podívat, kam vede, ale než jsem stihla myšlenku vůbec dokončit, už jsme sjížděli někam do tmy. V hlavě mi problesklo asi tisíc myšlenek, co se dá všechno na podvozku utrhnout, ale bohudík jsme žádný kámen ani větší díru nepotkali....

     Pokračovali jsme dál, směrem do neznáma, do tmy. Minuli další balíky sena... V dálce se mihotala světla nějaké vesničky, ale v té tmě bylo vemi těžké odhadnout, jak je asi daleko. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem se na cestu před námi ani podívat. Vyjeté koleje pomalu zmizely a my jeli po cestě necestě stále kupředu. Když jsem po chvilce oči zase otevřela, viděla jsem na obloze blikat světla vrtulníku...napadlo mě, že bych si teď přála snad víc než kdykoliv předtím tím vrtulníkem letět. Hrcnutí mě vrátilo zpátky na zem. Pavel zastavil, nevěděl kam dál. Mžourala jsem do tmy a snažila se něčeho zachytit, když jsem najednou přímo před námi uviděla starou stodolu a nalevo od ní cestu! Hurá! Někam to přece jen vede!

     Ano, vedlo...na soukromý pozemek a cedule, které jej ohraničovaly nevěstily vůbec nic dobrého. Ale měli jsme snad na výběr? Všude kolem jen tma, vysoká tráva, pole a ticho. Vjeli jsme na cestu a po chvilce jsme zůstali s otevřenou pusou stát. Hranice soukromého pozemku už dávno skončila, ale před námi se ve světle jediné lampy vynořilo velmi zvláštní stavení. Starý dům, bez oken a dveří, ale přitom nádherně zachovalý, tajemný... Světlo dopadalo jen na štít, ale tajemné stíny prozrazovaly, že ten dům nebude úplně obyčejný.
Začali jsme mít starosti, kde vlastně jsme, a tak jsme se vydali na další cestu. Před námi byly jen dvě možnosti - stoupání k lesíku nebo klesání někam mezi stromy. Vybrali jsme klesání. Cesta vypadala sjízdněji a také, že pravděpodobně někam povede...

     Čím déle jsme jeli, tím více stromy a keře kolem nás houstly. Začínala jsem mít velmi zvláštní pocity...cesta se klikatila, klesala, stoupala, stromy houstly a řídly a najednou jsme vyjeli na horizont...opět mezi pole...

     ?Ach ne!" pleskla jsem se do čela. Minuli jsme snad bludný kořen??? Než jsem to stihla vůbec doříct, po levé straně se najednou vylouplo stavení a na něm oprýskaný nápis: ?Hospoda U Kůrovce" Dostala jsem záchvat smíchu! To snad ani není možné! Tak my nevíme kde jsme, odkud jedeme, a najednou je tu hospoda U Kůrovce! To mě podrž! Před hospodou postával páreček dvou mladých milenců, takže jsme jen stáhli okénko a kladli přitroublé otázky: ?Dobrý večer, prosím Vás, kde to vlastně jsme? ... Odpověď.... A nevíte náhodou, odkud jsme přijeli? Odpověď....A...kudy máme jet dál?...Odpověď...Najeli jsme nakonec na asfaltovou cestu a po několika kilometrech se vrátili na hlavní silnici....

Nádherný výlet....