Člověk je, ve své většině, tvor družný. Má svoje přátele, tu blízké, těšící se mimořádné důvěře, tu poněkud vzdálenější, pohybující se na mlžném obzoru našeho světa Přátelsví. Setkáváme se s nimi, těšíme se, aktivujeme komunikační média, prosíme o radu, rady dáváme, nasloucháme životnímu rytmu toho druhého a sami ten klapot neskrýváme neb víme, jak je důležité se nejen vypovídat ale i naslouchat, vnímat pečlivě radosti i smutky toho druhého a obohatit si jimi svůj život a náhledy na svět vůkol.
Setkání plánujeme, leckdy připravujeme i několik týdnů dopředu, pádící rychlík našeho žití se těžko brzdí a grafikony se obtížně slaďují.
Někdy se ale stane to, že k setkání dojde nečekaně. Náhlost náhody a překvapení. Na ulici, v tramvaji, rázem se rozsvítí a něco v nás se zaraduje z toho drobného štíska kterého nám bylo dopřáno jaksi mimo plán.
Je možné se však NEČEKANĚ setkat s naprosto cizím člověkem? Má to logiku? Kdo nezažil, neuvěří. Když si nás někdo splete s někým úplně jiným. Na několik chvil se staneme falešnou součástí světa toho druhého, klamným cílem. Na ulici někdo zuřívě mává, volá nám v ústrety. Jsme zmatení neb nám šuplata v hlavě rachotí, paličky tlučou na pavučinami zapomění omotaný bubínek, virbl víří ve snaze najít v kartotéce data, která bychom rádi k neznámému přiřadili a udělali si tak pořádek. Jenže se to nějak nedaří a pak stojíme tváří v tvář neznámému, nabízí pravici k pozdravu, opřekot mluví o tom, jak je šťastný, že nás opět vidí, tak dlouho jsme se přece nepotkali, a co dělá ten a onen, proč nevoláme, nepíšeme, jsme prý zapomětliví a kašleme na kamarády. Zahrnuje nás do svého světa. Omlouváme se, že nejsme těmi, za které nás má, i když virbl v hlavě drnčí neb všechny šuplíky ještě nejsou ověřeny a možná, kdesi vzadu, leží vybledlá a sotva čitelná karta, kterou se nám přece jen povede přiřadit. Sledujeme ve tváři zmatení a údiv, jak je to jen možné, že se tohle přihodilo, jsme přece tak komusi podobní. A tu tvář před námi, jakoby neochotně opouští radost, ještě se nechce vzdát a připustit trapný omyl, i my už máme svůj obvyklý pořádek a na kartotéce nalepený lístek se slovem jistota. Náhle je na bitevním poli pusto, trapný okamžik kdy poznání došlo svého vrcholu. Omluva stíhá omluvu, ještě poletují slova o tom, jak je to jen možné ale jsou to jen fáborky, které mají zamaskovat trapnost a stydění se. A my pak, ještě dlouho nad tím okamžikem přemítáme. Ještě jednou vymetáme pavučiny zda přece jen toho neznámého někam nepřiřadíme. Mizí v mlžném oparu našeho vnímání, už je za hranicí, mezi svými.