Před pár dny jsem byla poprošena, abych tak trochu pohádkově začala vyprávět na dobrou noc. Každé to povídání mělo být propojeno s jedním šperkem, který jsem vytvořila. Takže tady je to první povídání.

Sedávala jsem na terase funkcionalistické vily zasazené do anglického parku a před očima se mi vždy otevřel pohled na překrásný palouček obkroužený řadou vzácných dřevin a překrásných keřů. Přes den po něm poskakovali překrásní ptáčci, párkrát se objevila veverka zrzečka, která přehopkala palouk a už byla na nejbližším stromě. Tak jsem trávila čas snídaně. Sluneční paprsky pronikaly skrze obrovský jinan a vytvářily nádherné světlo. Popíjela jsem svůj čaj a jen tak tiše jsem seděla a s údivem pozorovala tu svěží nádheru. Na trávě ulpívaly kapky rosy, které byly jako démanty noci, které tam paní Noc poztrácela. V těch chvílích jsem zapomínala na svůj velikánský smutek, převeliké hoře a usmívala jsem se, snad pošetile, ale věděla jsem, že mě nikdo nevidí, tak mi to nevadilo. Někdy pofukoval větřík a koruny stromů mi zpívaly svou píseň, abych už nebyla smutná. Kdyš se setmělo a na obloze vyšly první hvězdy a vyhoupl se měsíc, tak palouček patřil světluškám. Když stříbrné paprsky zasvítily na palouček, chodívala jsem spát, ale vítr ševelil nechoď ještě, nechoď a zůstaň. Noční chlad mě však většinou přiměl k tomu odejít. A tehdy palouk patřil lesním vílám, které na něm tančily a snad i zpívaly vílí písně. Ty jsem já už ale neslyšela a ani žádný jiný smrtelník, jen stromy a ty neprozradily slova. Možná by i prozradily, ale já nerozumím řeči větru. Myslím však, že jedna z žínek byla Evelínka, která mě přišla pohladit po vlasech, protože nebylo nikoho, kdo by to udělal. A ten, od koho by mi to bylo milé, usínal nejspíš poblíž zemského hřebčince královského města na zlatonosné Otavě. Věděla jsem, že já se tam už nikdy nevrátím, nepohladím tu milovanou bytost po vlasech, nepolíbím na dobrou noc a ráno po probuzení neuvidím nejkrásnější pár modrých očí, v kterých jsem se kdysi chtěla utopit. To všechno ona víla věděla a hlavně věděla, že mi nemůže pomoct, protože na světě není nikdo, kdo by mi pomoct mohl, snad jen čas a ten plyne jako voda. Ráno jsem zula botky a brouzdala se posečenou travou, nechávala se ovívatat větříkem a posbírala ty drahokamy, které tam zůstaly pro mě na znamení, že na svůj smutek nejsem sama.