Tak jsem se tak s Vámi chtěla podělit o jedno mé kuchyňské dopoledne...

Začalo to celkem nevinně. Dostalo se mi do rukou nové číslo časopisu o vaření (sbírám je, leč většinou z nich nic nevařím) a zaujal mě krásný rybízový koláč. Můj manžel rybíz zbožňuje, a protože jsem na zahrádce právě obrala pár keříků, rozhodla jsem se, že budu experimentovat. Normálně to nedělám, ale jednou za čas takový praštěný nápad dostanu... Nakoupila jsem tedy potřebné suroviny a vyhradila si čas, který budu vaření věnovat.

Jenže... jsme ten typ rodiny, který dělá velmi náhlá rozhodnutí, a tak jsem místo do kuchyně nastoupila do stodoly na natírání desek. Trošičku se to protáhlo, takže jsem s klením zahájila akci "rybízák"  v půl dvanácté. Do toho jsem dcerce slíbila máslové sušenky a čočku na kyselo, protože mi stále dokola posledních pár dní opakovala, že by si ji dala. Přesně ten typ jídla, který fakt nevařím příliš často.

"Jdu domů vařit," hlásím manželovi a odhazuji štětku v dáli. "Mamíííí, já jdu s tebou," hlasí první dítko. "Já jdu taky," hlásí druhé dítko. "A nechcete raději zůstat s tatínkem venku? Já si s váma nebudu moct hrát..." Syna jsem ukecala, dceru ne. "Tak si tady něco skládej, já budu vařit." "Dobře maminko," hlásí dcerka a vytahuje puzzle, které zabírají půl kuchyně.

Vyválím těsto, vymažu formu a strčím koláč do trouby. Dle receptu ho mám nechat 30 minut péct a mezitím si nachystat náplň. Rychle jsem tedy vykrájela ještě všechny máslové sušenky a hurá na náplň. Čočku uvařím, až bude koláč i s náplní v troubě.

Domů z venku přiběhl syn a že se jde převlíct. Je mi jasný, jak to dopadne (zase budu uklízet celou šatnu), ale nemám čas to řešit.

Nejprve chystám puding. Protože už mi zbývá jen pět minut pečení, rozhoduji se, že zatímco budu míchat puding, zvládnu přece druhou rukou umíchat i sníh s cukrem. Jde mi to báječně. Sníh už začíná krásně houstnout, stejně jako puding, když tu: "Mami, koukej, už to mám hotový..." Ohlédnu se a ... v tu chvíli brnku metličkou o stěnu nádobky a sníh pokrývá celou kuchyni včetně mě... "Máš to krásný, beruško," usmívám se a leštím, co se dá. Puding se mi připálil a jestli zvládnu ten sníh ještě domíchat, tak to teda fakt nevím. Každopádně je ho tak maximálně polovina.

"Aha mami, jsem Lucky Luke," syn si v třicetistupňovém horku oblékl flanelovou košily a zimní kalhoty. "Potřebuju klobouk." "Fajn, dojdu ti pro něj," házím utěrku do umyvadla a letím na chodbu. Spokojený syn odchází ven.

Dcerka se rozhodla, že bude vařit kašičku. Zatímco se snažím nacpat všechnu náplň do napůl upečeného koláče, ona míchá špinavou vodu v míse v umyvadle a lžičkou ji přelévá do hrnečku na lince. Všude kape voda, puding a sníh. Syčím jako pára nad kotlem.

"Mamí, já jsem fotbalista," hlásí syn, který se stihl znovu převléci, "proč mi nedáváš tyhle parádní kraťasy ven?" "Protože jsou staré a mají vytahanou gumu." "Mně se ale líbí. Jdu za tatínkem."

Míchám čočku, když doběhne manžel: "Sasi, pojď ven, Tobík říkal, že tady maminka nadává." "Já ale vařím kašičku." "To nevadí, pojď ven. A kafe nikdo neudělal?" obrací se na mě. Významně pokynu k troubě: "Místo kafe máš v troubě specialitu." "Ty neděláš ten dobrej s drobenkou???" Mlčím. "Ale tenhle bude taky dobrej, že?" "Samozřejmě."

Asi po hodině jsem dala kuchyň do pořádku, na lince nezbylo nic než jen upečený koláč, sušenky a čočka. Jsem mistr v uklízení. Nic jiného mi ani nezbývá...

Jenže... čočka u dětí neprošla (dcerka: "fuj, to jíst nebudu, ve školce máme jinou", syn: "ale ve školce v tom nemáme tu majdu"), ale ten rybízák... byl fakt famózní... :-)

Jak to máte v kuchyni vy? Experimentujete nebo vaříte stále to stejné dokola? Já už se do experimentování určitě pouštět nebudu (aspoň měsíc ;-)).