(napsáno pro všechny, kteří jsou denně nuceni jezdit v Praze s MHD do prvního pásma a určitě i pro všechny ostatní)

Není to tak dávno, co jsme se přestěhovali z centra Prahy na její okraj, do malebné vísky. Spojení s centrem  je výborné, zajišťují jej takzvané  trojkové autobusy.  Intervaly skvělé, neustále se prodlužují, z 15 minut  při našem nastěhování, na půl hodiny v současné době, půjde-li to takhle dál dospějeme do dvou let ke spojení dvakrát za den.  Není nač si stěžovat.

Co mě ale nepřestává fascinovat je nástup do autobusu pouze  předními dveřmi. Při každé cestě se „bavím“ tímto ponižujícím nařízením. Každý , kdo se chce svézt , musí vytáhnout  opecard, pozdravit řidiče, tímto  otestovat  jeho momentální náladu. Řidič v lepším případě opětuje pozdrav, čeká se na pípnutí… „Jděte!!!“ vyzve řidič.

Přichází další pasažer, nemá zaplacené první pásmo, vytahuje drobné, přepočítává. Vzdychání…

Další cestující nemá nic, jen větší bankovku, řidič nemá nazpět a nedbá nařízení, že jízdenku musí prodat, že prostě musí mít nazpět a nebohého vykazuje ven z busu. Ach jo. Další, další další, ….

Následuje bonbonek. Maminka s kočárkem.  Odstaví kočárek i s dítětem  venku u zavřených prostředních dveří, předními s ním opravdu nenastoupí a jde k předním prosit. Prosí o otevření prostředních dveří. Řidič vzdychá. Jedním stiskem knoflíku dveře otevírá… Žena běží zpět , vyrve kočár  i s dítětem do busu. A teď se musí prodrat davem cestujících, kteří mezi tím již nastoupili, zpět k řidiči a prokázat se platnou jízdenkou. Po celou tu dobu řidič  čeká, autobus neodjíždí… Matka se dere zpět ke kočárku s miminkem, doufá, že  zůstal na svém místě…A snad jedeme…..

Ale to není všechno. Předními dveřmi se smí pouze nastupovat, Vystupuje se zadními. A to je teprve zábava. Řidič se nudí, trasa je stereotypní, sleduje cestující.

Vidí, jak se stařenka o berlích belhá k předním dveřím,jak  doufá, že lépe vystoupí,  třeba za asistence řidiče …..  Řidič  se těší, konečně ukáže, kdo tomu tady velí . Nechá ji dojít až k předním dveřím, na zastávce zastaví, dveře neotvírá, otočí se na babičku a zařve :“ Vystupuje se pouze zadníma!!“  Paní je ve stresu, dere se zpět, možná, že nestihne vystoupit. Vystoupila.. ..

V buse je ticho, všichni po sobě pokukují, řidiči nikdo nic neřekne. Nemají dost  odvahy. Poučit někoho o lidském přístupu, o tom, že je dobré pomoci, vyhovět, být milý, je těžké. Navíc ten strach, že budu zle odbyt, není to snadné, nikdo se nenašel, ani já ne.

Každý den, pořád dokola. Je mi smutno. A není to jen z toho, že se musí nastupovat  předními dveřmi.