Milé zákaznice, napíšu Vám pár vět k praní menstruačních vložek. A jako bonus najdete na konci článku příběh z mého manželství.

Praní vypadá malinko složitě, ale v praxi je to snadné a rychlé, bez zápachu. Vložky, které se používají na menstruaci se perou tímto způsobem:

Budete potřebovat menší kyblík nebo misku s víkem (který můžete mít přímo na wc) a větší kyblík s víkem (který budete skladovat třeba ve sprchovém koutu).

Po odepnutí z kalhotek se namočí do menšího kyblíku nebo misky se studenou vodou. Nejdříve po dvou hodinách se velká část té krve sama odmočí a klesne ke dnu misky. Pak je potřeba vložky trochu přemáchat v čisté studené vodě a uložit do většího kyblíku se studenou vodou. V tom větším kyblíku můžete skladovat vložky klidně za tři dny mestruace. Podmímkou takového delšího skladování je, aby se nejpozději co dvanáct hodin (klidně častěji), vyměnila v kyblíku voda.

Úplně posledním aktem je samotné praní v pračce na 60stupňů. Většina vložek už v tuto chvíli bude krve zbavená. Na některých vložkách zůstanou i přes dlouhé namáčení stále skvrny od krve. Ty je vhodné přemydlit žlučovým mýdlem, hodit už do pračky, ale před zapnutím pračky počkat ještě deset minut, ať mýdlo může působit. 

Jestli máte chuť látkové vložky vyzkoušet, navrhuji koupit si pár kousků s červeným povrchem. Tam je praní opravdu velmi jednoduché.

A teď slíbený blog, který tady visel původně, než mě napadlo sem dát návod, který se vztahuje k mému zboží. 

Návod k použití

Manžela jsem obdržela s příslušenstvím. V balení bylo zelené auto, fialové ponožky, červená čepice a černé nádobí. Zelené auto nám dosud slouží, fialové ponožky jsem mu ukradla a darovala je bezdomovcům, červenou čepici jsem Daliborovi doporučila ztratit, ale černé nádobí miluju skoro stejně, jako svého muže. Nejsou to obyčejné hrnce. Můj drahý s sebou do manželství přinesl titanové nádobí špičkové kvality. Vaří se v tom skvěle - nepřipálím, ač nemíchám. Myje se to skvěle - šup šup a je umyto, drhnutí netřeba. Vypadá to skvěle. Nepřeháním, doporučuji. Má to však háček.

Nemám ráda háčky. Ale co naplat, život je háčkovaný. Naše titanové nádobí má přísná pravidla pro používání. Bude nám dlouho a bezchybně sloužit pokud v něm nebudeme skladovat uvařenou potravu. Musíme uvařit, jídlo přelít jinam, hrnce umýt a potřít teňoulinkou vrstvičkou oleje. Teoreticky je to maličkost. V praxi je zkouška mé víry.

Když uvařím oběd, najíme se a je čas věnovat se nádobí, většinou se mi vůbec nechce dát našemu černému nádobí potřebnou péči a zbavit ho zbytků. Sedím u stolu, pozoruji čurbes, který během jídla vytvořily naše děti, odolávám touze zajíst oběd tabulkou čokolády, chce se mi s plným břichem usnout a nechce se mi vstát a dát hrnce do pořádku. V duchu i nahlas s nimi smlouvám. Zlobím se na ně. Vyhrožuji jim, že příště budu vařit v nerezu a nechám je (čisté a naolejované) smutně trčet ve skříni. Nelíbí se mi, že se o ně musím nadstandartně starat. Všechno ostatní nádobí můžu nacpat do myčky, případně je můžu nechat stát na sporáku a jít si po svých. Tohle nádobí po mě chce více. Aby výborně sloužilo, musím ho VŽDY a CO NEJDŘÍVE po uvaření umýt a naolejovat.

A já pitomá denodenně bojuju s tím VŽDY a CO NEJDŘÍVE. Cítím se být titanovým nádobím omezovaná. Někdy vyhraje moje líné já, kterému se nechce strávit jedinou minutku přesunutím nedojedeného jídla do misky a umytím hrce. Tehdy dělám, že nevidím a z kuchyně odcházím, ač nemám uklizeno. Nechce se mi věřit, že by nádobí mohlo ublížit, když ho neumyju hned.

Moji milí, dnes jsem se k mytí nádobí od večeře dostala až po několika hodinách. A přiznám se, že se mi to stalo už mnohokrát. Dnes v noci jsem si při uklízení kuchyně ale prvně všimla, že moje titanové hrnce chřadnou. Nejsou už tak blýskavé a speciální antiadhezní vrstva je poškrábaná, místy skoro oprýskává. A uvěřila jsem. Ono to s tím VŽDY a CO NEJDRÍVE asi byla pravda. Ono to asi bylo nutné. Jsem odhodlaná zachránit co se dá a od nynějška se o nádobí lépe starat.

Tak tu truchlím nad kazícím se hrncem, který si můj muž přinesl do manželství, a vzpomínám při té příležitosti na další netypický návod k použití, který jsem v den naší svatby dostala. Společně s Daliborem mi jeho maminka předala tajemnou mantru. Zní - JAKO S MALOVANÝM VAJÍČKEM, PAMATUJ, JAKO S MALOVANÝM VAJÍČKEM. Opakovala to několikrát a pak mi se slzami dojetí předala to nejdražší, co kdy měla. Svého syna.

Čím déle jsem vdaná, tím lépe rozumím tomu, že mi dala dokonalý návod k použití mého muže. Vím, že prudkost, nešetrnost, tvrdost a jiné drsné zacházení mu naprosto nesvědčí. Nejvíc dosáhnu a nejšťasnější rodinou jsme, když se k němu chovám jako ke kraslici. Stejně jako návod k použití toho titanového nádobí, i návod k použití manžela se mi nezdá. Nelíbí se mi, že se toho po mě chce příliš. Nároky, které na mě kladou, jsou vyšší, než se mi líbí. Já přece tak často křičím, jsem tvrdá a nekompromisní! Patří to ke mně. Co když mi ale můj milý začne taky tak trochu oprýskávat?