Den jako každý jiný,
ráno probudíš se,
umyješ
a zasedneš ke stolu...
dnes je to ale trochu jinak.......
dnes nejsme všichni pospolu...
kamarádka chybí,
pelíšek prázdnotou chladí....
snad ji tam v psím nebi také nějaká ruka hladí......

Poslední dny roku
pomalu docházejí do svého cíle,
udělaly hodně kroků
a ušly dlouhé míle...
Venku je mrazivo,
jen sníh nám letos chybí,
přesto se po ulicích
prochází hodně lidí.
Nemračí se,
i úsměv objeví se na jejich tváři,
koukají,
jak jasná hvězda nad Betlémem září,
podají si ruku,
řeknou slůvko vlídné
a i to nejtvrdší srdce náhle zjihne...

Dobrota, laskavost a úšměvy
jsou na stromečku žití ozdoby...
Ať září stále v tom příštím roce,
ať spokojeni sejdeme se zase na Vánoce...

Co to poletuje vzduchem stále?
Aj, vlákna bílá
teď usedla mi na korále,
hebká jsou jako chmýří...
Kouknu kolem
a stovky jich někam dále míří,
jako by chtěla pokrýt celou zem.
Lechtají mne na tváři.
Teď mezi nimi slunce zazáří
a rozdává tak poslední svá teplá pohlazení,
ještě pár dní
a potom se to zcela změní.
Na zem se snáší
první probarvený list,
z kterého začínáme podzim číst.
Ptáci, co odlétají,
jsou už dávno pryč,
na zahrádce k rytí
připraven je ostrý rýč,
květy ukazují naposled svou krásu,
než za oběť padnou mrazivému času.

Ráda se procházím za babího léta,
vnímám tu krásu,
po níž bude brzy veta.
Vše bude snít svůj zimní sen,
jen mrazík bude spokojen
a rozpřáhne se štětcem svým
nad celým zimním královstvím.

Já těšit se budu zas,
že vše ožije znovu,
až objeví se jarní čas.

Pošmourný podvečer se prochází ulicí.
Potkává děti na kolech,
muže s kropící hadicí,
veselého chlapíka s pivem v ruce,
co si říká: "Klidně napiju se, vždyť pořád dřu se",
slečnu na podpatcích,
co na své první rande jde rozechvěle,
dědečka s babičkou,
které už bolí kosti v celém těle,
malého psíka,
jenž kost zahrabává kdesi v rohu zahrady,
puberťáky, co mají stále "blbé" nápady,
auta, co sviští i městem stovkou
a někdy nezastaví ani před důraznou stopkou........

Večer  je zmatený tou směsicí lidí a věcí,
ale každý den přichází přeci,
aby vše pohladil,
aby vše urovnal,
aby pozdravil všechny, které znal.

Někdy je veselý,
plný ptačího zpěvu,
jindy je smutný,
jak chlapec,
který kdesi ztratil svou děvu,

 Dnes je zamračený a pošmourný
a svolává i kapky deště na pomoc,
aby mu pomohly popřát všem dobrou noc.................

Možná se jednou vrátím na tenhle svět
jak malý motýl,
co poletuje tam i zpět, 
co líbá všechny květy kolem sebe
a ranní rosa
ho do křídel jemně zebe,
co ve slunci žáru
se schová pod zelených listů škálu
a vyčkává jen,
až v noci se nad ním snese sen...

Možná jen jako vločka sněhová
slétnu sem na zem
na líčka dětí nachová
a v koulích bílých
budu jako blázen lítat sem a tam,
do zrcadla ledu se jen tak podívám,
jak že to vlastně vypadám
a na jaře rozpláču se,
že sněhulák roztává
a i moje krása uvadá...

Možná jak  bílý obláček
na nebeské hladině
se koukat budu po nádherné krajině,
co pode mnou se rozprostírá,
pozorovat budu milence v páru,
jak říkají si "můj milý a moje milá"
a pak najednou
za bouřkového deště
se zapiju do rozpraskané země
a jen mlžný opar
k nebi bude stoupat ze mně...

Možná...

Tak je mi dneska  pětapadesát!!! Svět kolem je ale stále stejný, slunce svítí, auta jezdí, motorky kolem frčí jako zběsilé, ptáci po ránu krásně zpívají, květiny na zahradě kvetou, motýli poletují od jedné ke druhé...........
Je to vlastně stejné, jako když mi bylo dvacet, třicet, čtyřicet, padesát...........
Oslavy, popovídání s přáteli, nějaké to vínečko, něco dobrého  do žaludku, písnička či taneček.............
Jsem ráda, že žiju! Jsem ráda za každou minutu, za každou vteřinu, za každý ten nejmenší dílek života.
Někdy je trochu smutněji, jindy zas veseleji. Beru ten svůj život tak, jak mi ho osud nadělil. Připadám si stále mladá a dělám hlouposti zrovna tak, jako když mi bylo patnáct let.
Co bych si tak dnes měla přát? Vždyť vlastně všechno mám. Zdraví celkem slouží, rodinu mám kolem sebe, přátelé se také nějací najdou, práce mne baví, koníčky také stíhám, směju se, pláču, utíkám a zase chodím pomalu, někdy hodně jím a jindy zas držím dietu, něco si koupím a pak zase celý měsíc šetřím.........
Život je krásnej, ale taky ošklivej, život je veselej, ale taky smutnej, život je lehkej, ale taky těžkej, život je  zkrátka život a já ho žiji tak, jak to umím............a doufejme, budu ho ještě dlouho takhle žít...........................

Lístky růží se k sobě choulí jak dítě k matčinému prsu. Vůně se šíří kolem nás a každý slastně zavře oči a jen tak poslepu  plnými doušky pije ten libý nektar růžové vůně. Přidáme trochu slunce, dobré nálady, přátelství a čistého vzduchu a je to ten nejlepší drink z přírodního baru. Ani nepotřebujeme brčko, pijeme rovnou z veliké sklenice rozkoše...

Překrásné odpoledne. Stromy v parku jsou oděny svým zeleným hávem, někde jsou přidány i barevné růžice květů. Je klid a pohoda. Ve vzduchu voní snad všechny vůně světa. Děti běhají na posekaném trávníku a vesele švitoří. Je jim tu dobře. Procházím se po cestě a koukám na všechno to hemžení kolem sebe. Je tu opravdu hezky. Voda v potoce pomalu plyne kamsi do neznáma, ptáci zpívají své jarní ukolébavky svým mladým a na rybníce  staré kachny učí mladé vše, co potřebují k životu....
Najednou změna! Nějaký muž kráčí po cestě a v mém mozku přeskočí nesmělý spoj. "Toho  určitě znám!" Ale nejsem si jista, tak jen kradmo pokukuju a když usedá neznámý na lavičku, vydám se po cestičce kolem něho. Nic, jen tiše pozdravím. Zase nic. Tak pokračuji v chůzi, ale v hlavě mi běhají myšlenky sem a tam. Je to on, není to on.......
Po chvilce ke mně muž přichází a už to je jasné. Setkání jako z podádky. Kdyby mi ráno někdo řekl, ře se něco takového přihodí, nevěřila bych mu. Ale je to tak! Přátelé si k sobě vždycky najdou cestu, i když se třeba ještě nikdy neviděli a znají se jen z několika slov či fotografií.
Bylo to příjemné setkání! Lidi se přece mají setkávat! Lidi spolu mají mluvit a poznávat se!
Díky, Jirko, jsem fakt ráda, že jsem tě poznala.......................

Ráno se probudilo do slunečního oparu a s lehkým zívnutím se protáhlo na posteli. To bude dnes zase krásný den. Ptáci vesele pokřikují jeden na druhého, chlubí se svými úlovky a rychle letí do hnízda, aby se pochlubili i svým partnerům. Máj - lásky čas - je to vidět všude kolem nás. Všechno se obléká do svátečního jarního oblečení, celý den se rozjasňuje a volá :
"Jaro je už tady, tak konečně otevřte všichni okna, ať se k vám dostane alespoň kousek té síly a svěžesti..."
Pán se psem jde po ulici jako každý den , ale dnes je nějaký jiný, dokonce se i usmál. Snad to jaro dělá skutečně zázraky. Čára na azurově modré obloze jen připomíná trasu letadla, které tudy před chvílí letělo, ani jsem neslyšela jeho motory, mokrý chodník pod výlohami zase volá:"Koukněte se , výlohy jsou čisté jako jarní voda v potoce, kupte si něco u nás..."
Včely poletují rychle z květu na květ, musí toho za dnešní den tolik stihnout....a je jich tohle jaro tak málo.....motýl si sedne hned sem a hned zase tam, zamává křídly a ukazuje slunci svá barevná křídla.Ticho krásy ruší jen hřmot motorkářů, kteří vyrazili na svou první jarní vyjížďku.........
Pokochala jsem se tou krásou a  zase tvrdá realita...jdu do práce....snad až večer zbyde  trochu času na zamyšlení a popovídání si s duchem dnešního dne......