Tak na trzích pod širou oblohou za třeskutých mrazů,tropických veder,nejlépe však za tak krásného počasí,jako je dnes se pohybuji hodně dlouho.Takových asi 30let.Ano i za komunistů se podnikalo,jen to nemělo tak honosný název.Trhy s ovocem,zeleninou,dnes tedy "farmářské",byly vždycky a okrajově se tam vyskytovalo nepatrně stánků s jiným sortimentem,většinou řemeslným.Taky poutě a stánky patřící k této akci byly vždy.

Mám moře zážitků,vzpomínek a mám ráda přímý,živý kontakt se zákazníkem.Nepřispívám na různé dobročinné akce,protože tak činím u stánku.Když jsem ještě pletla čepice,přišla paní a chtěla tu s největší bambulí.Automaticky jsem se zeptala,jestli je dítě kluk nebo holka a kolik má let.Byl to klučík a 12let.To jsem okamžitě paní začala rozmlouvat,že takový puberťák čepici hodně barevnou a s obrovskou bambulí na hlavu absolutně nenasadí.Tak jsme se chvíli dohadovaly, no jako na trhu, až paní povídá:"...víte,on je těžce postižený a má rád bambule." V ten moment měla paní čepici za symbolickou cenu.Dlouho jsme si pak ještě povídaly,měla problémy s bydlením apod.

Takových zážitků je za ta léta hodně,ale ten dnešní jen tak něco nepředčí.Objevili se u stánku,dle podoby bratři.Cizinci.Z angličtiny rozumíme jen velmi málo,ale vždy se "domluvíme".Bylo dle hole a chování jasné,že jeden je slepý.Bratr mu podával jednotlivé výrobky - koníka,kočku,myš,panenku,ptáčka na bidle,podkovu... A on rukama osahával a vybíral... Trvalo to hodně dlouho a bylo to nádherné.Všímala jsem si,jak citlivé má ruce,jak cítí,kde může pevněji zmáčknout,třeba u panenky a kde už ne - kytička co panenka drží.A on to fakt rukama poznal,s bratrem diskutoval a nakupoval.Pochopitelně byla sleva a myška "gráis",to slovo je asi mezinárodní.Náhodou jsem s sebou měla foťák,tak nás manžel zvěčnil.Za nějakou dobu se vrátili,pochopila jsem,že chce mít ten postižený fotku taky s sebou,tak nás jeho bratr vyfotil.Nikdy nezapomenu na ty citlivé ruce,které nahrazují zrak a ty ruce mě na závěr pohladily.

To pohlazení si budu pamatovat navždycky.