Římské šperkařství a glyptika využívaly celou řadu minerálů. Plinius Starší uvádí, že Římanům bylo známo na 240 druhů drahokamů a polodrahokamů. Vyráběly se z nich korálky, vsazovaly se do prstenů, náušnic i náhrdelníků a sloužily pro výrobu gem.
Mezi ty bezkonkurenčně nejoblíbenější patřil smaragd. K této informaci je však třeba přistupovat s určitou obezřetností, protože pod označením „smaragdus“ se mohly skrývat i další nerosty, které svou barvou smaragd připomínaly – fluorit, sopečné sklo nebo zelené odrůdy chalcedonu či jaspisu. Velké oblibě se těšila obzvláště v prvních dvou stoletích našeho letopočtu kombinace zeleného kamene a perel.
Kolekce šperků z naší dílny inspirovaná náhrdelníky z italské Aquileji. Kombinace zeleného kamene (v tomto případě chalcedonu/chryzoprasu) a perel zůstávala v římském šperkařství populární dlouhá staletí. Poněkud vzácněji užívaný lapis lazuli s nalezišti v Persii byl do antického světa uveden prostřednictvím Egypta.
Z dalších hojně využívaných minerálů připomeňme karneol, ametyst a granát. Zmínku si zaslouží také safír, rubín, tyrkys, malachit, lapis lazuli, tygří oko, topaz, akvamarín či jaspis, stejně tak jako různé další odrůdy křemene a různé druhy sopečných skel.
Známé byly i diamanty, ale nemůžeme na ně patrně nahlížet dnešní optikou. Římané nebrousili drahokamy tak, jak je běžné dnes, a jejich hodnotu patrně vnímali jinak. Je pravděpodobné, že diamanty byly obdobně jako v případě smaragdu byly zaměnitelné s jinými bezbarvými minerály.
Ve velké oblibě Římané měli také červené kameny. Vedle karneolu či sardonyxu, pro které byly typické světlejší, ohnivější odstíny, to byl také sytě červený či červenofialový granát. Ten jsme použili i při výrobě těchto stříbrných náušnic.
Ačkoli se trendy do určité míry proměňovaly s tím, jak Římané dobývali různá území a získávali přístup k novým zdrojům, dá se říci, že jejich favorité zůstávali napříč stoletími spíše neměnní.
