Mám ráda metafory. Mám ráda lidí, kteří umí metafory používat, pro slova si chodí jako do cukrárny a jinak zcela fádní stý úkon ve dni zpestří a rozradostní, takže vstříc stoprvému fádnímu úkonu ve dni kráčíte s pobaveným výrazem na tváři a něžnou rezonancí v duši.

V tomto směru mi bylo nedávné setkání s panem obkladačem darem z nebes. Už při vstupu do koupelny zahlaholil „To je ratejna, že by tady mohli tancovat ze dvou vesnic!“ V ten okamžik se kolem mě v rytmu vídeňského valčíku prohnala dobrá polovina obyvatel našeho provinčního maloměsta. Většina, nevím proč, v róbách, které si matně pamatuji ze seriálu F. L. Věk.

Raz dva tři, raz dva tři…  

Hned co jsem se vzpamatovala z noblesně povýšeneckého výrazu prodavačky z masny, který provedla spolu s elegantní otočkou, jsem se pokusila směrem k řemeslníkovi chabě zaprotestovat, že se jedná o pouhých 16 metrů čtverečních.

„Tak to zas nejsem křtěnej vodou z knedlíků, paninko!“ zvolal bohorovně a já si okamžitě zakázala představovat si toho stopadesátikilového chlapa coby nemluvně, v blízkosti óbrhrnce s mléčně zakalenou tekutinou.

Moje kolegyně, zubní laborantka, si zase neustále „nechce stavět hubu do žebřin“, ale všechno stíhá. I s úklidem, a to při práci fakt nadělá, ne jako někdo, kdo „zavře pusu a má uklizeno“. Čímž myslí hlavně politiky. Záznamy ze sněmovny je prý ochotna sledovat pouze „zlitá jak carskej důstojník“. Život tráví s pusou od ucha k uchu, občas se dokonce musí smát „jak rejžák na posledním schodě“.

Den s ní strávený je jako měsíc v lázních Luhačovice.

Jeden můj přítel mi jednoho prosincového dne řekl, že si neumí představit svět bez katedrál. Dívali jsme se na pohřeb Václava Havla a já jsem přesně věděla, co tím myslí. A nemovitosti nemyslel.

Tato smutná metafora ve mně ještě stále doznívá. Taky si neumím představit svět bez katedrál. Potřebuju jejich ohromující monumentalitu, netečnou stabilitu, nadzemskou třpytivost oken, jejich vznešený chlad a slavnostní ticho.

 Jsou jako tajný vzkaz generace generaci, které roky a roky po sobě šoupají nohama po stále stejných podlahách.

 Jsou jako protipól nákupních center a výrobních hal.

Jsou důkazem, že něco má smysl i když cíl nemůžeme vidět, že ho stačí tušit.

Nechtěla bych žít ve světě bez katedrál.

To zase nejsem křtěná vodou z knedlíků!