Ocitla jsme se nyní ve zdravotním stavu, který mi nedovoluje příliš mnoho mluvit, ale nevadí mu přemýšlení, tak si tady tak přemýšlím a říkám si, kde jsem udělala v životě tu velkou, snad největší chybu. A asi jsem na to přišla. Několikrát se mi ve vztazích stalo, že v počátku vztahu budoucí partner říkal ne, ne, ne a já říkala jo, jo, jo. Něco v očích mých protějšků jevilo se jako neschůdné, nemyslitelné, nesmyslné, často to bylo jen o jejich nízkém sebehodnocení. Nastoupila jsem já a byla přesvědčená, že já je přesvědčím. S odstupem času a ztrátou cca deseti let života jsem pochopila, že to ne, ne, ne jsem měla několikrát poslechnout a nechtít dělat zázraky, snášet pomyslné modré z nebe. Takhle jsem jednoho z partnerů přiměla na genetické vyšetření, protože o sobě říkal, že svoje děti mít nemůže, protože by byly postižené - ukázalo se, že to tak vůbec není. Vlastně si uvědomuji, že mi asi tenkrát nepoděkoval za to, že jsem mu dokázal, že není takový outsider, jak o sobě byl přesvědčen. Ale je fakt, že jsem to nedělala z důvodu, aby mi někdo děkoval, ale protože jsem toho dotyčného měla ráda a chtěla pro něj jen to nejlepší. No asi se naše pohledy na to, co je nejlepší rozcházely a podle toho se pak odvíjely i děje následující.

Uvědomila jsem si, že jsem stále do někoho vkládala veškerou svou energii, ale zpátky se už žádná nevracela - dneska to vidím, že takhle nemůže fungovat žádné zařízení a člověk taky ne. Cítila jsem se jako vymačkaný citron, který už neposkytne žádný užitek. Když mi jeden kamarád řekl, když jsem se podivila, že mi povídá věci, které by se spíš hodily povídat chlapovi než ženské, že mi to říká, protože ví, že já ho nepodtrhnu, tak jsem si řekla, že tady asi něco není v pořádku. V řadách mužů mám spoustu báječných přátel, ale vlastně mě berou jako jednoho z nich - že nejsem nějaká křehotinka a jsem schopná zasmát se i věcem, kterým by se některá jiná nezasmála (ačkoliv dle mého soudu k smíchu jsou).

Tak jsem si vzpomněla, že před mnoha lety jsem přišla zadarmo k novým dívčím sametovým šatům s překrásným krajkovým límečkem - pro malou holčičku tak do první druhé třídy (moje matka se tehdy podivovala, co s nimi hodlám dělat). Tehdy jsem si řekla, že si je schovám až budu jednou mít svoji dceru. Myslím, že je čas ty šaty vytáhnout a věnovat je některé z dcer mých kamarádek. Já jsem se zatím té dcery nedočkala. Ale zato jsem zase o trochu moudřejší - ne vždy je rozumné chtít pro ty druhé jen to nejlepší...