aneb:

To ráno, než jsem se stala spisovatelkou

Včera jsem se bavila s Kurnikshopa na spisovatelské téma a napadlo mě, že by vás mohlo zajímat, jak to vypadá, než se člověk stane spisovatelem.

Nebudu zdlouhavě popisovat celou tu pouť; ostatně - ta má nebyla klasická, jakože sednu a napíšu knihu a budu ji nabízet nakladatelstvím.

Úchylka zrýmovat co jde, i co nejde, mě provází odjakživa; dokonce i dceři jsem psala dopisy do školy v přírodě zrýmovaný. Jednou jsem si dala dohromady asi tři čtyři dětský říkanky - a už ani nevím, proč jsem je, již bezdětná, psala - a poslala jsem je kamarádce výtvarnici, ať mi k nim něco načrtne.

Podotýkám, že kamarádce virtuální, jinak jsme se vůbec neznaly.

Prskla k nim svý půvabný dětský obrázky a poslala mi je mailem zpátky s tím, že je nadšená. To já byla taky; a slovo dalo slovo a rozhodly jsme se v tom pokračovat a vytvořit knihu.

Zase zkrátím popis až ke dni, kdy se naše klikatý cestičky protnuly s cestičkou člověka ze známýho nakladatelství, který byl navíc šéfem přes dětský knihy, který má dva syny, kterým on ty naše básničky četl, a kterým se líbily.

Oslovil nás a nabídl vydání.

Samozřejmě jsme skákaly radostí až ke stropu (tedy - má štíhlá kolegyně až ke stropu, já jen tak poskakovala).

Už jsme si myslely, jak to máme jistý, a už jsme si sdělovaly, komu všemu jsme se chlubily a komu ještě budeme, a co řekli a kdo nám to přeje a kdo, hajzl nepřejícná závistivá, závidí, a byly jsme nechutně pyšný a skoro nesnesitelný až do chvíle, než na nás pan šéfredaktor pustil ledovou sprchu: Dámy, ještě to musí schválit rada. Já jsem pouze přednesl návrh a vaše ukázky a lobuji za vás.

Květen. Pondělí. Zasedání rady. Už dlouho jsem takhle brzo nevstávala.

Bylo teploučko. Udělala jsm si kafčo se smetanou, zapálila cigáro, sedla jsem si ke stolečku na lodžii a snila o tom, jak se mi možná dneska splní sen.

Ale možná taky ne.

Představovala jsem si tváře neznámých členů rady. Jak se xichtí; jak někdo nahlas recituje ty mý debilní, trapný rýmovačky o tchoři, co chodí lesem v obnošeným kožichu a -pššššt-  trošku smrdí. A chvíli jsem ty členy rady milovala, a vzápětí nenáviděla, když jsem si představila, jak naše dílo smetávají se stolu.

Kolegyně výtvarnice byla na nohou taky od božího rána; mobily byly v pohotovosti a přenášely každé naše hnutí mysli, nápad a případně i, s prominutím, hnutí ve střevech.

Do toho se probudila Zuzi II., mé druhé já, a přišla za mnou s čajem na balkón.

Nebe se zbarvovalo červánky, ptáci zpívali... Tichý, mírumilovný ráno.

Ty, Zuzko, myslíš, že takhle vypadá ráno, kdy se člověk stane spisovatelem?, ukázala jsem na to zabarvený nebe.

A nebo je to krev a špatný znamení? 

Chudák Zuzka II., podobnýma otázkama jsem ji bombardovala ještě následující hodiny.

Do toho lítaly éterem esemesky:

Už je 8, to už přece musí bejt kurva po radě, ne?!

Už je 10. Hm, asi je to blbý.

Nebo maj svačinu.

Kurva jak může TEĎ někdo svačit?

Už Ti volal ten šéfredaktor? Nebo nepsal?

Ne, Tobě taky ne? Holka, tak z toho asi nic nebude.

Hm, je 15 hodin, to už jdou normální lidi ze šichty.

Čéče, co když umřel?!

Teď?! Nestraš!

Bylo to krutý.

Ale pak, ve chvíli, kdy jsem si zneuznaně řekla, že mi celej svět teda může klidně políbit (_._) a vlezla jsem s kočkama, psama a knihou konkurence do postele, zazvonil telefon, a já slyšela kouzelnou formulku: ANO,  MOC SE TO LÍBÍ, BEREME TO.

Ještě než jsem započala s jásáním, který nebralo konce, musela jsem to sdělit kolegyni. Vymačkala jsem její číslo, ona zvedla sluchátko, a řekla: Mlč. Mlč, to já neunesu. Mám průjem.

No a pak už nastaly soukromý oslavy, podepisování smlouvy, čekání na první voňavou knížku, a taky chození tady do Kanzelsbergra za rohem a do prodejen knih na Václavák i jinam a přerovnávání regálů v těchto obchodech.

Ani nevím, kdy mě ta pýcha přešla.

Když teď někdy venčím psa ve starý zimní bundě, pocákaný barvama, ve vršku od pyžama, nečesaná, s cigárem v koutku pusy, čelenkou přes věčně nastydlý dutiny a s tikem z neustále padajících kalhot, když si tak štráduju kolem baráku, a pokaždý, když se na mě někdo podívá tak,  že by mě zatknul pro potulku, si řeknu:

Pche. Vole. Kdybys věděl.

A taky vím, že na vydání naší knížky se podílely jistý mrazírny, pže tam byla jedna básnička, která jim padla do noty. A když kolem mě projede auto s logem těchhle mrazíren, tak si taky pyšně řeknu Pche.

Ale už to říkám míň.

Zatím.