Není kočka jako kočka

Vždycky jsem kolem sebe měla zvířátka, která se mi odměňovala tím, že rodila více mláďat, než bylo obvyklé, žila dvakrát déle, než bylo normální a žrala za dva. Měli jsme doma křečky, králíky, morčata, malé psy, velké psy, korely, kanárky, andulky, vodní žabky, rybičky. Jen kočku jsem nikdy neměla.

A pak mi volala známá, že mají na statku poslední kotě, holku. Přesně takovou, jakou jsem vždycky chtěla. Obyčejná, mourovatá, naučená žít venku a chytat myši. Mělo to ale jedno ale. Kočička se narodila v srpnu a domů nám ji přivezli až v říjnu.

„Budu mít kotě, holku“, nadšeně jsem volala kamarádce,“ jen nevím jak to zvládnu přes první zimu“. Kamarádka, známá svým ledovým klidem a černým humorem v každé situaci, odvětila stručně: „To zvládneš“. 

Když jsme přivezli kočičku domů, čekala jsem, že se bude mazlit, hrát si s mašličkou z papíru a vůbec že to bude roztomilá kočička. Dostala jméno Elza. Navzdory mým očekáváním nebyla ani trochu mazlivá, lezla po výškách, skákala na našeho starého psa, který měl jedinou touhu ležet v klidu. Nic před ní neobstálo. Hračky v podobě myší okamžitě někam zahrabala a už jsme je nikdy nenašli. Jediným pozitivem bylo, že dodržovala přísnou hygienu a chodila vzorně na svůj záchod. Byli jsme všichni poškrábaní, pokousaní a každý na první pohled poznal, že máme doma kočku.

Zimní měsíce, kdy byla Elza s námi doma, by se daly přirovnat k období, kdy si domů celé natěšené přinesete novorozence a on celé noci probrečí. Když jsme ji nechali v noci samotnou v pokoji, okousala všechny květy orchideí; když jsme ji vzali na milost a k sobě, nenechala nás spát. Nebo lépe řečeno nechala, počkala, až usneme a pak skočila na postel a kousla někoho z nás (většinou mě) do palce u nohy. Vždycky jsem hrozně zařvala a přivodila manželovi, který klidně spal vedle mě, šok. Vyzkoušeli jsme snad všechno, ale jediné, co na chvíli pomohlo, byla plná miska něčeho dobrého.

Elza rostla, přes den sedávala u okna a pozorovala, co se venku děje. Byly to jediné chvíle, kdy jsem si byla jistá, že bude hodná. 

Hrozně jsem všechno s Elzou prožívala a samozřejmě nezapomněla zavolat vždycky kamarádce Martě. Marta si ve stejný čas pořídila krásného černého kocourka. Majitelka dlouho otálela s předáním a až později jsme zjistili proč. Kocourek byl slabý a hodně nemocný, což majitelka koťat zatajila. Místo radosti z nového člena rodiny nastalo hotové martýrium (když Marta, tak martýrium, ne?). Kocourek se dlouho zmítal na samotné hranici smrti a výdaje za veterináře se téměř rovnaly týdenní cestě do lázní. Dostával antibiotika, ale byl stále slabší a slabší. Nakonec to Marta nevydržela, zabalila kocourka do šátku jako pečlivá matka mimino a hřála ho vlastním tělem. V době, kdy Elza už měla skoro kilo a půl, kocourek byl třetinový. Sotva snědl malý kousek masa, byl tak vyčerpaný, že půl hodiny musel odpočívat. Obrat přišel před Vánoci, kdy jsem se zastavila podívat na Martu a samozřejmě i kocourka. Na stůl jsem položila „dárkovou“ vánočku a zatímco jsme se bavili, ta malá živá kostřička se vyšplhala na stůl a s chutí se do ní pustila, jako by to bylo první jídlo od narození, ani pauzu si nedopřál. A tady si myslím, že se v kocourkovi probudila záliba v lidském jídle.

Kdepak kapsičky, granulky a jiné kočičí žrádýlko. Mikeškovi zachutnalo to, co chutnalo jeho lidské rodině. Při další návštěvě jsem nevěřila vlastním očím. Mikeš byl jednou tak velký než naše Elza a stal se z něho doslova krasavec. Elza je drobnější, obyčejná, mourovatá kočička, vyrážející každou noc na lov a chytá všechno, co jí přijde do cesty. Doslova se stala postrachem všech myší v okolních zahradách.

Mikeš je fikanější, pouze se projde po zahradě, dá myším najevo, že on je tady pánem a zase odchází do tepla domova. Už to vypadalo, že se Mikeš nebude o sebe venku umět postarat jako naše Elza. Nakonec se však ukázalo, že Mikeš je ten nejlepší a nejchytřejší kocour minimálně ve střední Evropě. Z jedné toulky si přinesl cosi v hubě. Marta se začala radovat, že si snad Mikeš konečně uvědomil, co je jeho prvořadým úkolem. Ale myš v jeho tlamičce vypadala nějak zvláštně a neměla ocásek, ani nožičky. Není divu, klobásky totiž nožičky a ocásky nemívají. V první chvíli se Marta zděsila a její první myšlenkou bylo, že jim někdo hodil do zahrady otrávenou návnadu. Chtěla Mikešovi dobrotu vytrhnout, ale to už přiběhli i psi a spolu s Mikešem ve vteřině klobásku rozebrali a sežrali. Následovaly hodiny čekání, zda divá zvěř přežije, ale nestalo se nic.

Jako téměř každá záhada, i tahle se nakonec vysvětlila. K jejímu objasnění přispěla sousedka, která chytrého Mikeše prozradila. Mluvit sice tenhle lotr jako jeho literární předloha neumí, zato krádeže z grilu u sousedů mu jdou. Sousedka Martě vylíčila, jak si delikvent odtáhl kus masa téměř větší, než je on sám. Čímž se vyjasnilo i to, proč nejenže čičmourek neloví myši, ale navíc se tváří uraženě nad miskou s granulemi a s vyčítavým pohledem říká: „Mňáááu, nech si ty granule a dej sem něco lepšího...“

Až bude jednou otevřeno vězení pro zlodějské kočky, Mikeš bude jeho prvním obyvatelem... Jak vidno, není kočka jako kočka. Nicméně jak naší pracovité drsňačce Elze, tak vychytralému, mazlivému Mikešovi přejeme dlouhý a hezký kočičí život...