Inspirace je prapůvod všeho tvoření, v tom mi jistě dáte za pravdu. Múza přichází za každým kreativcem trochu jinak a rozhodně každá jedna z nich vyžaduje rozdílné zacházení. Moje múzy bývají dost drzé a urýpané. Spíš mi přijde, jako kdyby v mé přítomnosti trpěly. Trvalo mi dlouho, než jsem to jejich chování zhýčkaných primadon pochopila. Teď, po dlouhých letech vzájemných rozmíšek, ho vlastně i chápu a oceňuji. 

Múza je bytost z fantaskního světa, kde si lebedí ve svém opěvování a ztvárnění nepřebernými způsoby. Jenže to už jsou hotová díla. Pak jsou tu rozvíjející se nápady. Každou múzu myšlenka na ni, která se právě někomu rodí v hlavě, hrubě vytrhne z rozjímání. Prý je to podobné jako probuzení chrstnutím kbelíku ledové vody přímo do postele. Hmm... za mě tedy nic moc, když si to představím. Od té chvíle je múza tažena k člověku, který ji vyvolal. Je nucena u něj dlít ve dne i v noci a našeptávat mu rady podporující jeho inspiraci. Hýčká ho jako květ orchideje po celou dobu jeho tvorby. Že to zní jako nenáročná činnost? Inu, pokud je tam oboustranné pochopení, pak jistě může jít o celkem relaxační záležitost. Ale když to dře, je to jako rodit ježky bodlinami napřed.

Třeba moje poslední taková návštěva byla po dlouhé době nezvykle drzá. Tentokrát za mnou přišly dvě mořské panny, a to na výslovné vyžádání. Čekaly byste okouzlující a půvabné bytosti, které jsou ztělesněním jemnocitu? Já ano. Místo toho jsem měla skoro týden čest s těmi nejuvzdychanějšími stvořeními s kupou vrtochů. 

Víte, s múzou je to oboustranný obchod. Díky našemu tvoření stále žijí, dáváme jim tak sílu přebývat v našich snech a ve světě fantazie. Když nebude nikdo, kdo by občas v myšlenkách nezabloudil za mluvícími myškami, prostě by přestaly existovat. Ale tenhle princip zná přece každý. Na druhou stranu jsme to právě my, kdo vytváří obraz těchto bytostí. Dáváme jim tvar, barvy a duši. A já věřím, že ne úplně všechno je zrovna podle jejich gusta. 

Třeba jedna z panen se mi v koupelně tak rozběsnila, že málem vytopila sousedy. Jenom kvůli tomu, že jsem si tam vystavila lastury z dovolené. Tak tedy pardon, že se mi líbí mušle... Když se konečně uráčila vrátit se do práce, byla kyselá jak citron. Pořád si mumlala, že vůbec neposloucháme. Abych ji citovala: "Copak by někdo dobrovolně nosil podprsenku z mušlí? Jsme bytosti fantazie, ale pořád máme rozum!" A to je prý jenom špička ledovce. Další je ta věc s topením námořníků. Úplný nonsens, jen si to poslechněte sami:

"Co by nám to asi tak dalo, ty chytrá? Námořník, pfff... To jsou samé romantické představy, ale ve skutečnosti je to banda nemytých chlapů se zarostlými nehty. Navést je na mělčinu, to ano. To je totiž zábava. Pak se celé dny bavíme tím, že je pozorujeme, jak se snaží dostat tu svou lodičku zpátky do vln. Ale do moře si je úmyslně netaháme. Vždyť 

pod vodou vydrží sotva 2 minuty a ještě se u toho tak hloupě nafouknou. To si radši zaplavu s delfíny."

A tak jsem jejich rady začala skutečně poslouchat. Tam, kde se mi líbila nějaká ta kudrlinka navíc, ony preferovaly čistou linii. Jako vlna, jako vlna moře... Dobře tedy, koneckonců ony tomu rozumí líp.

Pak přišlo martyrium kolem barev. Povím vám, tolik jsem se nezapotila ani u maturity a státnic dohromady. Moc zelená, málo modrá... "No tu fialovou nemůžeš myslet vážně!" A tak jsem přidávala třpytky, kde bylo zrovna třeba, až jsme byly všechny spokojené.

 Nakonec to nebyla špatná spolupráce. Místy dost strastiplná cesta, kdy jsem si připadala jako úplný amatér, ale ten výsledek za to stojí. Jsem na každý kousek skutečně hrdá. Nejen, že mi ty dvě marnivé krásky byly inspirací při samotné tvorbě, ale také mi vyprávěly své legendy. Příběhy, které se předávají uprostřed korálových útesů. Tak vznikly i moje krátké příběhy o pokladech mořské panny.

Jak jste na tom vy? Čekáte na inspiraci, nebo ji sami vyvoláváte? Šeptá vám nápady nebo na vás doslova chrlí připomínky?