Někdy na jaře jsem s konstelářem Janem Bílým napsala následující článek, ale v redakcích běžných periodik vadilo, že konstelace jsou EZO. Tak jsem si řekla, že ho nechám na Dušičky na blog. Jistě se najdou lidé, jimž pomůže s pocity viny, že po smrti svého trpícího blízkého nedostatečně truchlili. Je to dlouhé a možná kontroverzní povídání o truchlení pro rodiče odcházející v tzv. „požehnaném věku“, ale pro mne to bylo důležité.

Spoustu lidí při pohledu na beznadějné trápení nemocného starého rodiče napadne, že smrt by pro něj byla vysvobození. O tom, co všechno se pod touto myšlenkou skrývá, jsme si povídali s konstelářem Janem Bílým.

Pandemie lidstvo vystavila zcela nové situaci a spousta starých lidí v izolaci ztratila chuť do života. Někteří dokonce říkali, že by raději riskovali nakažení a smrt, jen aby nebyli sami. Jiní bez možnosti vidět své blízké dlouho a bolestně umírali na jiné diagnózy. Možná i vám tváří v tvář fyzickému a psychickému utrpení hlavou problesklo přání, aby váš milovaný mohl bez dalšího trápení odejít, zejména pokud měl odžito daleko nad rámec průměrného věku dožití a ani vyspělá medicína mu nedávala naději na život. Skutečnost, že někdo vyrazí světlu vstříc na prahu stovky po devíti letech stávených vleže, mi – všichni truchlící snad prominou – přijde spíš jako důvod k radosti než k nářku.

Myšlenka, které se leknete a hlavně o ní nemáte s kým mluvit, protože tohle přece vůbec nejde nahlas vyslovit! Máte se stydět, že jste bezcitný sobec, nebo máte jen blíž k racionálnímu uvažování ovládanému spíše hlavou než srdcem? A co když pak váš blízký beznadějný zápas v prodloužení prohraje a vy cítíte jedinou emoci, a tou je úleva? Co jste to za člověka, když nepláčete pro svého rodiče, zatímco na Facebooku každou chvíli běží celonárodní tryzna za některou z celebrit? A vaše okolí se předhání v okázalém smutku každé Dušičky a v líčení, jak oni museli nasadit antidepresiva, protože „proboha, byla to máma, byl to táta, to je přece tragická ztráta“!

Smí se říct nahlas, že to máte jinak, nebo musíte naskočit do společenských očekávání o tom, jak vypadá správné truchlení, „držet hubu a krok“ a zůstat se svými myšlenkami sami? Otázek kolem odcházení rodičů, jimž život dopřál let měrou vrchovatou, ale při nadílce kvantity někde zapomněl kvalitu, je nespočet. Odpovědí většinou bývají jen pocity viny.

Nevměšujme se!

Poradce Jan Bílý má jasno: „My zvenku při pohledu na něčí trápení vždycky říkáme, to je hrozný, ale ono to není hrozný, ono to prostě je! Klidná a důstojná smrt, o jaké většina lidí sní, není otázkou přání, ale toho, že se k ní v průběhu života propracujeme. Samozřejmě nemám právo přát si něčí smrt, ale když tato myšlenka přijde – a zná ji snad každý, je dobře se podívat, odkud pochází. Většinou vyvěrá z naší představy o tom, jak by měl život vypadat. A v důsledku této mé představy si pak říkám: ‚Ale to, co tento člověk žije, snad vůbec není život.‘ Problém je v tom, že je to věc toho umírajícího, kdy a jak umře a jak odchod prožije, je to jeho osud, jeho karma. Vždycky je za mým přáním něco, co se týká mě – třeba se bojím, jaké to bude, až budu jednou odcházet já. Umírající je projekční plocha a já jsem projektor, který na něj vrhá film svých představ, obav a očekávání. Ve chvíli, kdy začnu svým přáním odchod toho druhého ovlivňovat, začnu si hrát na boha, ale tím nejsem. Na místě je říct pouze ‚Kéž tvoje duše dostane to, co je pro ni dobré‘, a nijak dál se do procesu odcházení přáními a modlitbami nevměšovat. Modlit se mohu jen za to, abych tak jednou také neskončil. Jediná výjimka rozhodování o smrti je, když nemocného člověka a jeho přání opravdu dobře znám, on je dlouho v kómatu, na hadičkách a já vím, že by si takový konec nepřál. Pak mám právo říct ‚odpojte ho, já se zaručuju svým životem za to, že on by to tak chtěl‘. Ale v této větě je důležité právě to ‚zaručuji se svým životem‘, a to je vždy těžké.“

Ohlédnutí na začátek

Každý konec má někde začátek… Vztah s rodiči patří k nejdůležitějším a je začátkem našeho bytí. Málokterá konstelace se bez rodičovských postav obejde, i když v reálném životě třeba chyběly, ubližovaly nebo jsme je zavrhli. A bez ohledu na to, jaké pasti (nebo spíše lekce) vám nakladli do života, je podle Jana Bílého vždy důležité předky uctít jako dárce života. Bez rodičů by žádný člověk na svět nepřišel. Z tohoto pohledu vůči nim děti budou vždycky „malé“, protože ony jim dar života vrátit nemohou.

V pomáhání rodičům ve fázi jejich umírání není žádné „mužské“ proaktivní řešení. Mužskou praktickou energii lze uplatnit v zařizování toho, aby jejich život byl co nejsnesitelnější, ale zbytek je potřeba nechat plynout. „Někdy se stane, že chcete zařídit závěr života rodičů podle svých představ, seženete ten nejlepší hospic, ale oni zemřou před převozem, jakoby naschvál. Ale ve skutečnosti to je jejich poslední vzkaz dětem: ‚My jsme větší a bude to podle nás‘,“ tvrdí konstelář. Navíc je přesvědčen o tom, že jako „malí“ máte právo a také možnost říct i to, že na náročnou péči o své předky nemáte sílu.

Břemeno převáží lásku

Dlouhodobá péče nebo přihlížení utrpení blízkého člověka s sebou nese bolest, stres a vyčerpání. Někdy už sami toužíte po vysvobození a stydíte se za to. I na to má Jan Bílý úlevné vysvětlení: „Jako děti jsme tátu i mámu potřebovali a často i bezmezně milovali. Ale pak jsme vyrostli a stali se ‚velkými‘ a v mnoha případech jsme se o tátu či mámu začali starat. Převzali jsme roli, kterou nemůžeme jako jejich děti splnit, neboť vůči rodičům jsme pořád ti ‚menší‘. Ta láska je tam pořád, ale břemeno bývá tak velké, že už přes něj tu lásku nedokážeme vnímat. A od jisté hranice břemene si prostě oddechneme, když rodič odejde. Je to prostě normální, že se nám uleví a až po určitém čase si můžeme uvědomit lásku, která byla pod tím. A ta láska, o které mluvím, je velice tichá, velice nenápadná a velice klidná. Ale to potřebuje čas. Mnohdy ty důležité změny v našem životě nastanou až po odchodu rodičů – jednoduše protože s nimi přestaneme bojovat a zároveň odpadne to břemeno, které za ně neseme.“

Někdy se na konci života, zejména v domácí péči, povede narovnat dlouhodobě pošramocené vztahy nebo odkrýt trýznivá rodinná tajemství. Některá tajemství si ovšem rodiče s sebou berou do hrobu, a tak to podle Jana Bílého je i správné. A v žádném případě nemá smysl si poté, co rodiče odešli, vyčítat, že jsme něco měli udělat lépe. To už opravdu nikomu nepomůže.

Utrpení závislosti

Jenže je tu další past. Rodič zemřel a vy nijak extrémně netruchlíte… Berete to jako běžné plynutí života a jste rádi, že už netrpí. Byla ta vaše „tichá, klidná a nenápadná láska“ menší než láska lidí neskutečně trpících i po té, co si spolu s rodiči prošli několikaletým náročným obdobím péče? Neutěšitelně truchlí, i když jejich vztahy s předky byly celoživotně na ostří nože? Co když ta vaše „tichá láska“ vůbec neexistovala, když žal necítíte? Anebo jen těmito úvahami naskakujete na velké pokušení současné doby, kterým je neustálé srovnávání se s druhými ve všech disciplínách, tedy i v oblasti „správného truchlení“?

„Pokud odchodem starého nemocného rodiče neskutečně trpím, lze si položit otázky: ‚Byla moje láska tak velká, že se mi jejich odchodem zbořil svět, svět právě té mé péče o něj, která mému bytí dávala smysl? Co to je, co mě udržuje v žalu léta? Jaký druh lásky jsem k rodičům cítil?‘ Lásek je totiž obrovské množství a lidé extrémně trpící odchodem starého rodiče bývají často závislí,“ odpovídá Jan Bílý. „.Závislý totiž mohu být nejen pozitivně na tom, co mi přináší radost, ale i negativně na utrpení. Třeba mnozí lidí v manželství jsou závislí právě na tom, že se vzájemně trápí. Pod pocitem ‚Vždyť já ho miluju‘ se kromě takové té bezpodmínečné vesmírné lásky skrývá i spousta dalších pocitů – je tam závislostní láska, účelová láska, agapé, éros… Zejména ve chvíli, kdy nám někdo blízký umírá, tyhle pocity vytvoří pěkný guláš.“

Tu „kosmickou“ lásku lze podle Jana Bílého přirovnat ke Slunci – to také „miluje“ své planety, svítí na ně, ale nestará se, co dělají. Ozařuje je a nic za to nechce. A když tam jedna planeta není, Slunce svítí dál – sice vnímá, že tam něco chybí, ale na rozdíl od závislostní lásky, která trpí ztrátou objektu, ho to nedeprimuje. A možná že takto „jednoduše“ bychom mohli milovat i rodiče, kteří tu již nejsou.

„Důležitá věta v konstelacích zní To je škoda. To je škoda, ale je to tak OK. Jsou to hodně hluboká slova. Není v nich výčitka, beznaděj, ani ztráta závislostního objektu. I na něčí smrt lze říct: ‚Je to škoda, že odešel‘,“ vysvětluje Jan Bílý. „Ale pod tím se samozřejmě valí spousta pocitů, které také třeba uznat, vnímat. Třeba Moraváci to ještě umějí, po pohřbu jdou do hospody, tam se opijí, někdy i poperou… Zkrátka dají průchod všem pocitům kolem úmrtí blízkého člověka, přijmou to a život může pokračovat dál.“

Blog vznikl jako „vedlejší produkt“ tohoto článku www.biorganica.cz/tema/nase-tema/kdopak-by-se-smrti-bal