Jak to všechno začalo, si pamatuju docela přesně. O Fleru mi řekla moje tehdejší kadeřnice. Může to být 5-6 let, přesně zařadit už to nedokážu. Ale tehdy jsem samozřejmě vůbec netušila, že je to začátek něčeho. Na stránku jsem se mrkla, dojem to na mě neudělalo, a tak jsem zase postupně zapomněla, že něco takového existuje.

Až asi před ¾ rokem jsem v Burdě narazila na článek o stránce DaWanda, který mě zaujal tak, že jsem okamžitě zasedla k počítači, abych se podívala, o co že to jde… No, a tak jsem si zase vzpomněla na Fler. Znovu jsem se mrkla a už mi to nepřišlo tak chaotické a nepřehledné. Přišlo mi to docela fajn, jestliže má člověk nervy na to probírat se tím neuvěřitelným množstvím všeho možného, co se tam za těch pár let nashromáždilo.

A pak jsem Fler několik měsíců jen pozorovala. Probírala jsem se zbožím, porovnávala ceny, četla diskuze. Hodně, opravdu hodně, článků jsem přečetla a ještě víc dílů série Můj kreativní svět jsem viděla. A pomalu mi docházelo, že bych to mohla zkusit, že by to prostě mohlo stát za to.

Další dva měsíce jsem sbírala dostatek odvahy a materiálu. Vymýšlela jsem, co bych mohla nabídnout. Co by se mohlo líbit i jiným lidem. Těm, co ke mně nejsou loajální a shovívaví, protože tak nějak musí. Protože jsou rodina nebo blízcí přátelé. Hodně jsem přemýšlela, spoustu téměř probdělých nocí a následně ospalých dní a trochu jsem šila. Ale v porovnání s časem stráveným dumáním na téma šití a Fler opravdu musím napsat trochu. A čím víc jsem přemýšlela a do všeho se nořila, tím mi bylo jasnější, že nejde jen o to, něco ušít a pak čekat, jestli se to bude někomu líbit natolik, že bude ochotný za věc zaplatit. Že bude potřeba nějak vybalancovat i finance, že nemám prostředky na to, abych našila 50 kousků, které by mi zůstaly viset v dílně. Tak jsem jako první věc zvolila strategii, umírněnou strategii postupného oťukávání terénu. Ušít pár věcí, vrhnout je do světa za mocné propagandy mezi přáteli a čekat co se stane.