Jednoho slunečného odpoledne jsem se prostě jen tak rozhodla, že už není na co čekat, a že to zkusím nafotit. Místo jsem už měla vybrané. V podstatě to bylo to jediné, u nás doma, možné. Volný kus zdi, cca 3 metry, proti šikmému střešnímu oknu na jihozápad. Světla tedy habaděj, spíš víc, než míň, takže nejdřív zajistit vhodné světlo. Roptýlené je nejvhodnější zněla poučka. Nedělá tvrdé, hluboké stíny. Takže jsem okno, naštěstí ne moc velké, celé polepila hedvábným papírem. Dole mi kus nevystačil, což jsem neviděla jako problém, protože slunce tudy dopadalo na podlahu. Jen tak pro legraci jsem ještě omotala kus kartonu alobalem a udělala tak primitivní odraznou desku, kdybych to světlo z podlahy potřebovala dostat někam na objekt focení. A dobře jsem udělala...

Světlo jsem považovala za dostatečně vyřešené, teď tedy scéna. Největší ořech byla podlaha. Koberec je takový červeno-vínovo-špinavý, takže jsem se ho chtěla nějak zbavit. Zaroveň jsem měla jasnou představu, jak bych chtěla, aby fotky vypadaly. Aby všechno bylo v podstatě v bílém prostředí, jenom s nějakou výraznou rekvizitou esteticky doplňující model, příp. i vyplňující hluchá místa v kompozici. Jediné, co jsem doma našla bylo prostěradlo a velký povlak na dvojdeku. Zakryla jsem s tím podlahu doufaje, že to na fotce bude nějak rozostřené nebo tak něco... Pak jsem si připravila rekvizity, aby nelítala po domě a netrácela čas při samotném procesu focení.

Foťák byl nabitý, tak už jen čekat na modelku. Dorazila nic netušíc, ale otevřená mým pokusům. Z mejkapem a podobnými věcmi jsem se vůbec nezabývala. Johanna je velmi pohledná i jen tak, bez jakýchkoli úprav. Takže jsme jen oblékly šaty a já začala fotit. Popravdě jsem pořádně netušila, co dělám. Zkusila jsem program s názvem Beauty, pak jsem fotila normálně na automat s vypnutým bleskem. Soustředila jsem se hlavně na kompozici. Zaskočilo mě, jak široký záběr foťák má. Pokrytá podlaha tak tak vystačila. Částečně jsem si přisvěcovala svojí alobalovou odrazkou – ale jen na strop. Přímo na postavu to bylo moc.

Párkrát jsme převlékly, vyzkoušely různé rekvizity, postoje, detaily, polodetaily, jestli něco takového vůbec existuje, prostě co mě napadlo. Tady bych uvedla ještě jednu důležitou věc – modelku/modela si člověk musí opravdu naštelovat sám. Ve foťáku kolikrát vypadají daleko lépe dost nepřizené pozice a držení těla, což model/ka nevidí. Takže žádné – a teď něco dělej. Možná profimodleky tohle už mají naučené, ale normální člověk to ztěží odhadne.

Když jsem měla asi 150 snímků a došly nápady, prohlásila jsem fotoshooting za ukončený. Za půl hodinky můj fotoateliér zmizel v šuplíku. Mylela jsem si, že mám vyhráno, ale to jen proto, že ikonu Photoshop Elements jsem do té doby nikdy nepotřebovala.