Pokud vás nadpis zarazil, po přečtení článku snad už bude jeho význam bez otazníků...

Na mojí dílně se věnuji převážně opravám a restaurování starých plyšáků a textilních hraček ( o tom v budoucnu samostatný článek). Během prací na "léčbě plyšových marodů" vzniká spousta odpadu (odstřižky látek všeho druhu, neb nejen z plyše jsou moji "pacienti".)

Zároveň se lidé z okolí naučili, že cokoli hodlají vyřadit z šatníku - nabídnou napřed mně... Jelikož díky této zvláštní spolupráci s rodinou i sousedy a známými, se mi povedlo nejednou sehnat doslova poklad... Ale co s tím ostatním? Na charitu vezmou jen nepoškozené věci... jenže držím v ruce třeba téměř novou bundu či rifle, které "zdobí velká skoba", jež by nedělala parádu ani po opravěm neboť je na tom nejméně vhodném místě...

To pak tyto věci složím do beden na dílnu podle druhu materiálu a když je po večerech volná chvíle, nedá mi to a snažím se zpracovat vše možné, co se mi povedlo nastřádat... 

Vznikají pak všelijaké výtvory... jak prakticky založené, tak i jen tak pro radost...

Sada tašky s pouzdry i medvídek z druhé fotografie jsou z jedněch odložených riflí a jedné zástěry po mojí babičce, kterou měla asi jen dvakrát na sobě... 

Sice jsem majitelkou čtyř šicích strojů, ale odmala miluju chvíle, kdy si sednu do křesla, hrnek s čajem (dnes je to káva) po ruce a popustím uzdu fantazii - funguje to tak, že kouknu na bedny s materiálem a čekám, "co" mě osloví a samo napoví "co s tím"...

Využiji i ty nejmenší kousíčky, když už ne v podobě aplikací na mé výrobky, tak v podobě hraček - náš kocour mi už mockrát předvedl, že takový hadrový míček je nad všechny plastové z obchodu...

Když jsou večery opravdu dlouhé, přeberu zbytky vln a přízí, kterými mě zásobí mí "dodavatelé" z širokého okolí a vznikají oblečky pro panenky všeho druhu a velikostí... 

Ze začátku jsem "lovila" inspiraci v časopisech, na netu... ale to nebylo ono... Přišlo mi to "neosobní"... 
Proto se snažím, aby moje práce byla originál, ale stane se mi, že prohlížím třeba obrázky na netu a vídám, že nejen já měla ten či onen nápad... to mě pak trochu zamrzí, že by můj výrobek mohl být považován za kopírovaný...
Ale pak si řeknu: "Je to vlastně stejné, jako třeba u automobilů... Základ je prostě stejný, plno detailů napadlo jednoho i druhého... ale důležité je, jak to působí ve finále na lidi... " 

Takže nadále věřím své intuici a postupuji osvědčeným způsobem: při pohledu na obsah beden s materiálem mě musí ty kousky samy oslovit a samy musí umět vyslat signál mému mozku, aby mi sdělily, proč v té bedně čekají a pro co se zrodily... 

Nejvíce mě ale trápí čas... a já vím, že plno z vás ví, co tento můj povzdech znamená... 
Ano, máte pravdu vy, kdo jste se právě lehce chápavě pousmáli a napadla vás myšlenka za tím povzdechnutím skryta: "Tolik nápadů... tolik plánů... tolik možností... a tak málo času..."