Jsem totálně nesportovní jedinec, proto slova jako snowbord, jogging a podobně, ve mě vyvolávají paniku a spíš přemýšlím, není-li to sprosté slovo, či to opravdu značí pohyb, akci mně na hony vzdálenou! Zvládám akorát tak plavat, ať už ve vodě, nebo v životě, ale i to mi jde někdy hooodně těžko.

A zima... to ve mě vyvolává paniku nejhorší. Jsem teplomil a už to, že na sebe musím navlékat vrstvy oděvů, které ze mě dělají postavu "protorově výraznější" než ve skutečnosti jsem, to, že mě zebou ruce, to, že je mi zima i ve vytopené místnosti,  způsobuje, že v zimním období jsem snad ten nejodpornější a nejprotivnější člen naší rodiny. Jen co nastanou podzimní plískanice a začne mrznout  synové komentují: "áááá začíná období protivné maminky". Bohužel, mají pravdu. Pro mě by zima mohla nastat na Štědrý den a skončit na Nový rok. To bych byla opravdu spokojená.

Ale včerejší den mi aspoň trochu zvedl náladu, i když venkovní teploměr ukazoval mínusové hodnoty. Musela jsem do schránky pro noviny a... rychle se vrátila pro foťák, abych zachytila alespoň trochu krásu, kterou paní Zima vykouzlila na zahrádce. Neskutečné, co mráz dokázal s obyčejnými větvičkami, kolem kterých proběhnu každý den bez povšimnutí, spíš jen s takovým blesknutím myšlenky "musím je  na jaře ostříhat..." Ani jsem si v tom nadšení nešimla, že nemám rukavice, že nemám zimní boty a že mi mrznou konečky prstů.

Nezačnu  lyžovat, ani snowbordovat, ani joggovat, ale začnu si víc všímat toho krásného kolem sebe, nejen když peče sluníčko, ale i když mrzne až praští! To jsem si fakt slibuju!

No uznejte sami, není to krásné, co mráz dokázal vytvořit?