Nedávno jsem si všiml, že tu jedna kolegyně vytvořila blog s názvem Šimrání jara. Titulek mě zaujal, stejně jako nick autorky, která si říká Nemravka. To vše mě pak inspirovalo k sepsání následujících řádků.

Přírodě se poručit nedá a tak šimrání jara přichází pravidelně i na nás – pány (alespoň na některé).

U mne má tento proces následující průběh:

První náznaky se objeví už po vánočních svátcích. Pak to trochu poleví a druhá vlna dorazí v plné síle při jarním tání.

Počáteční lehké šimrání postupně přechází ve výrazné pnutí, a pokud s tím něco nedělám, končí to těžko snesitelným tlakem. To není vážně žádná legrace. Většinou jsou to pocity tak nepříjemné, že člověk sotva dýchá.

O nějaké náročnější fyzické činnosti nemůže být ani řeč. Zpočátku dělám hrdinu, ale časem přemýšlím už jen o jediném – jak si konečně ulevit.

Proto pak nastává období hledání dírek… A pokud žádnou volnou dírku nenajdu, nastoupí hrubá síla…

Nepohoršujte se hned! Tady se hned pozná, kam vás vaše myšlenky vlečou.

Dírky hledám samozřejmě jen na opasku. Abych si ho po náročné zimě mohl zase o jeden dílek povolit. A když už není kam, vrtám, prorážím a ďoubám si nové otvory, případně kupuji delší kus.

Bohužel, ty tam jsou doby, kdy jsem se v létě (sportem a dalšími činnostmi zase lépe vytvarován) vracel zpět na loňskou hmotnost a na předposlední dírku. Několik sezón už funguju tak trochu na principu letokruhů: co zima, to další otvor.

Taky už v létě nechodíte na plovárnu tak často, jako dřív?