Neuč se, život tě naučí!

Varuju vás, tentokrát to bude hodně osobní, dlouhé a nepříliš veselé. A vhodné zejména pro lidi vychované v tom, že i bobek v nočníku musí mít dokonalý tvar a kompozici. Fakt nemusí!

Tento týden jsem měla vést svůj úplně první háčkovací workshop. Dělala jsem nákresy, háčkovala a zase párala, počítala, sepisovala návod a sumírovala, jak co nejlépe vysvětlit výrobu čtvercového košíčku ze špagetové příze. Nervozitou a trémou jsem nemohla spát, tak jsem v duchu přemítala, co všechno jsem už v životě dělala:

Začalo to v 15 letech brigádou v pekárně, pak jsem se vyučila prodavačkou textilu a dostala se do Prahy na vysněnou Hollarku, obor propagační výtvarnictví. Přivydělávala jsem si jako modelka (tedy ne v klasickém slova smyslu na mole, na to jsem fakt neměla figuru, ale seděla jsem v plavkách modelem večernímu studiu) a mytím schodů na internátě. Po maturitě jsem plavně přešla na úklid v pivovaru, posléze k domovnictví a topičství (jednak jsem se marně připravovala ke zkouškám na vysokou, navíc jsem nechtěla do výloh věšet srpy a kladiva a v létě jsem přes den chtěla být na plovárně a ne v práci). Při tom jsem kamarádovi pomáhala malovat obrázky na Karlův most a tvořila do šuplíku obrázky i básně. A nadšeně četla Hrabala, který taky v životě dělal ledacos.

Mezitím jsem vystudovala aspoň sociálně-právní nástavbu, když už ta vysoká škola nevyšla, a přišla revoluce. Chvilku jsem učila předškoláky němčinu, sloužila sedm let na lince důvěry, vedla poradnu v Ty & já, pletla svetry na prodej, vytvářela popisy na ruční práce do kreativních rubrik, začala psát články, ilustrovala knihy a dětské časopisy.

Drze jsem poslala několik textů do začínajícího časopisu Marianne a nastoupila tam jako editorka – bez vzdělání a bez praxe. Za rok jsem šla o dům dál, až jsem se po letech dokodrcala na post zástupkyně šéfredaktorky Bydlení. Mimochodem, design mě nikdy nezajímal a běsnění kolem zařizování už vůbec ne – doposud spokojeně žiju v sektoru Univerzál z osmdesátek. Naštěstí jsem měla na starost zejména sekci zahrada, tam se vyznám teoreticky i prakticky.

Odtud vedla cesta na volnou nohu s tím, že média už nechci ani vidět a konečně se budu živit výtvarnem. Poté, co jsem do snu investovala část úspor při čekání, až se to rozjede (nerozjelo), už zase píšu články a překládám z němčiny články o zdraví (pro hypochondra job snů) a rediguju knihy. Občas vedu individuální psychoprocházky s psychicky zdravými ženami, které si jen potřebují něco srovnat v hlavě, háčkuju a maluju kamínky. Díky téměř devadesátiletým rodičům umím převázat bércový vřed ukázkovým klasovým obvazem a za cenu infarktových jizev nestartovat na první našlápnutí, ale až na druhé :-)

Tak proč se sakra bojím jednoho dvouhodinového workshopu? A proč se po tom výčtu aktivit divím, že jsem tak unavená, že nepoznám na mapě, odkud přicházím a kam jdu, na domluvenou schůzku vyrazím v pondělí místo v úterý, zapomenu jít ke kadeřnici, odevzdám článek, jemuž půlka chybí, a blbě vyplním fakturu? Co bych po sobě ještě chtěla?! Vždyť už mi táhne na šedesátku…

Kolem páté ráno jsem konečně usnula s úlevným poznáním, že jsem vlastně dobrá a že to nebude trapas.

Nastal den D. Přišly tři účastnice, jedna zcela bez pomůcek, druhé v galanterii ke špagetové přízi „odborný“ personál prodal háček vhodný tak na lov kytovců a jak se posléze ukázalo, jedna z nich neháčkovala nikdy a dvě v dětství.

Takže slavnou přípravu v trvání jednoho pracovního dne jsem si mohla leda tak zarámovat. Poté, co jsme vyřešily technické problémy, nastala improvizace: „píchnout – nahodit – protáhnout – nahodit – protáhnout“ s nadějí, že za dvě hodiny snad zvládneme krátké sloupky. Počáteční silné puzení rozplakat se a proskočit výlohou jsem naštěstí díky celoživotnímu tréninku ve frustraci ovládla a nakonec to byly milé a zábavné dvě hodiny. Obloha mě při cestě domů odměnila tímto pohledem (nevím tedy, co mi chtěla sdělit tím kosočtvercem v kaluži, ale výjimečně si to neberu osobně):

Večer mi pak od jedné z účastnic přišlo foto dokazující, že chaotická výuka padla na úrodnou půdu:

A proč to všechno píšu? Alespoň pro mě z toho plynou mnohá poučení:

+ Mírná příprava na jakoukoli akci má smysl, ale na nerváky bych se už fakt měla vykašlat, protože stejně je vždycky všechno jinak (nevíte někdo, jak se nerváky vypínají?)

+ I cesta může být cíl aneb i když věci nevypadají dokonale, můžeme se z nich radovat téměř s dětským nadšením.

+ Přestože člověk míní, že něco vytvoří či získá, může se nakonec povést něco úplně jiného. Takže místo kvílení, že nemám to, co jsem si plánovala, je fajn se radovat, že mám aspoň něco jiného (i když je to třeba jen zvlněné kolečko místo plánovaného čtvercového košíčku, je to zábavný krok novým směrem).

+ Člověk se zkrátka pořád učí…

Amen!

Děvčata, díky!