Moje milé, 

jelikož jsme se tu, v chaloupce u kostela pečením nadchli neskutečně, povíme i něco více. Už to je dávná doba co se u nás objevil první koláček. Dnešním dnem má ale spoustu kamarádů ze stejného těsta. 

Tehdy to byla veliká náhoda. Přijela za námi na návštěvu moje máma a mladší ségra. A jelikož máma je neskutečná bytost a zná mě více než dokonale (to, že jsem huba mlsná) doveze pokaždé něco na mlsání. Tentokrát nesla obrovský frgál. Abych řekla pravdu moc nadšená jsem nebyla. Mám totiž nejraději tvarohovou část a tam v těchto případech skoro pokaždé najdu rozinky a ty nerada. Odradit jsem se ale nenechala.

Bylo krásné počasí, tak jsme sbalili deku, dobroty, neposedného Coopera a vyrazily posedět k vodě. Po chvilce blnutí jsme si přecejen sedli a odpočívali. Cooper byl ale jako vždy k neunavení a kámen, který si vylovil z vody mi házel stále k nohám a tak jsem moc nepoležela. Jediné co ho vytrhlo z tranzu při kterém zíral jen na kámen bylo šustění v batohu. To totiž znaméná nějakou dobrotu.  Máma nakrájela frgál na úhledné trojúhelníčky. S chutí jsem se do něj pustila, jelikož po řádném zkoumání jsem žádnou rozinku neobjevila. Když Cooper zjistil, že dobrota je, ale ne pro něj, rád se vrátil k pohazování kamene mě na nohu a neskutečné provokaci. Řekla jsem si, že mu tu radost udělám a uházím ho do únavy (aby doma pěkně chrněl).  Stoupla jsem si na kraj řeky a druhou rukou ve které nebyl koláč házela do proudu kámen, který Cooper s neskutečným nadšením lovil a bojoval se sílou vody. Jeho radostí jsem se nechala unést. Úplně zapomněla na koláč a soustředila se jen na to, kam teď kámen hodím. Taky jsem si ale nevšimla, že se stále blížím ke kraji řeky, kde to klouže. Při posledním hodu kamene mi krásné podjely nožky a já se rozplásla jak malina. A já když padám, tak ...  Nožky zajeli do bahna a koláč? Ten jsem si s uměleckým duchem připlácla na tričko. 

Než jsem se stačila rozkoukat, Cooper využil situace a koláč, který byl momentálně v jeho výšce, nikdo ho neodháněl pěkně zdlábl skoro bez rozkousání. Mě pak zůstal obtisknutý flek od jahodové a švestkové marmelády na tričku, bahno ve vlasech a naražený zadek. Máma a ségra se smáli ještě při nasedání do auta a věděli, že mají co vyprávět. Pro útěchu mi zbytek frgálu nechali a nezapomněli zdůraznit ať si jej sním už pěkně doma na zadku u stolu. 

V koupelně jsem pakdrhla flek z trička, které teď působilo neskutečně vlastenecky, ikdyž původně bylo jen bílé. To byla chvíle, kdy jsem si řekla, jestli už jsem fakt takový nenasyta, že bych si sladké nejraději naplpala na sebe samotnou. 

A pak? Proč ne vlastně ... tričko hodila to pračky a usedla ke stolečku. Pokus o rychlé nakreslení představ koláčku, který by mohl být broží moc nedopadl. Proto jsem si myslela, že je to asi neskutečný nesmysl a když už něco vytvořím, nepůjde to ani rozpoznat. 

Celou noc jsem nešla spát, jen se obklopovala kolečkama z plsti. Pokus - chyba jsem v tomto případě zopakovala snad desetkrát. 

A nakonec ..... koláčkem se stal, koláčkem je a jako koláček byl rozpoznán  

Radost mi to udělalo neskutečnou. 

Od té doby jsem sladkému podlehla nejen skutečnému, ale i vyšitému.

V každém koláčku jsou sny ve kterých přemýšlíme, jak jen jej nakombinovat nejlépe a zda vůbec máme ingredience, jelikož ty jsou nejdůležitější. 

O tom, kolik chutí se již vyklubalo, klube a puká příště. A taky místa, kam se koláčci dokutálely a kde jsou milováni 

Musím ovšem taky dodat, že tričko se mi vyprat nepodařilo   a Cooper doma oka nezamhouřil. Pro změnu nosil balónek, který našel pod postelí.