Další ikona, kterou jsem toužila namalovat (napsat) byl Ježíš Vševládný, Všemohoucí, Ježíš Pantokrátor. A jak jsem tak procházela vhodné předlohy, různá Jeho zobrazení a hledala tu mému srdci nejbližší, najednou slyším: Dej mi podobu Své lásky!

Své lásky? Ó Pane, to mohu? Víš, nechci Tě nijak urazit, či ponížit, nebo znesvětit. Mé lásky jsou pozemské bytosti, ke kterým nikterak nevzlížím. POUZE se raduji z jejich blízkosti, či z pouhé jejich existence. Jsem šťastna z jejich doteků a obejmutí, krásně mi voní. Strachuji se o ně, když nejsou se mnou. Ale když se mnou jsou, neváhám se na ně zamračit, když se jejich názor rozchází s mým. Trávím hodiny u sporáku, aby se radovali jejich jazýčky a jsem přešťastná, když spočinou ve vzájemném souznění.

Svou abstraktní lásku ke mně můžeš posílit tím, že mi dáš podobu jednoho ze svých milovaných.Vždyť já jsem ta láska, ta radost, to potěšení!

Beru tedy jako vzor kopii ikony Moskevského Pantokrátora a jednu trochu starší fotografii mého prvorozeného syna Matyáše. Ano. Vtiskla jsem Ježíši jeho podobu a srdce poskakovalo radostí.

Jenže pak – zkouška – přišel domů můj muž. To je Mates! To není žádná ikona! Rozhodně tedy nikde nenabízej, že ikony namaluješ na přání dle lidské podoby!!! Tím diskredituješ sebe i svou práci. Lidé vzhlížejí k ikoně jako k archetypu a ten nemůže mít podobu konkrétního člověka. To je kýč a ne ikona!!!

Hmmm. Kritiku přijímám. Už to znám. Můj muž mi (nevědomě, ale zcela zjevně) již 20 let předkládá bez jemností a přímočaře všechny mé pochyby, strachy a slabé stránky. Prvotní kladnou emoci si musím rozumově obhájit a odůvodnit. Naprosto se ztotožnit se svým názorem a postojem. Být si jistá. S určitostí vědět, že tak je to správně, abych mohla svůj nápad předložit světu bez očekávání kladného přijetí. Má to se mnou těžké (můj milý muž). Kritiku sice přijmu, ale stejně si to udělám po svém.

Ano. Ikona je archetyp. Je to jedno z prvních a základních, tedy nejmocnější a nejpravdivější zobrazení svatých. Ikona přetrvala staletí a i ta nová, mnou dnes napsaná doufám přetrvá. Kdo dal podobu prvním ikonám, které se dnes opisují? Byl to nejspíš nějaký zbožný mnich v klášterní ikonopisecké dílně. Ten z dílny nejšikovnější. Namaloval svou ideální představu. Koktejl toho, co bylo v jeho době obvyklé, co se požadovalo, očekávalo a toho, co mu říkalo jeho srdce. Ač dnes používám stejnou techniku a zachovávám určitá pravidla....nejsem jen kopista. Jsem tvůrce! A řídím se tím, co mi říká moje srdce.

Bůh je láska. Když Jeho předobraz spojím s podobou člověka, kterého miluji, má cesta k Němu se zkrátí na minimum. Při pohledu na něj jsem okamžitě ve svém srdci. Jsem v lásce a to je Jeho největší přání.

Jak osobní se stane ikona, kterou budu jednou předávat svým vnukům....a oni uvidí Ježíše i svého genetického otce? Láska k Bohu není nějaká abstraktní láska. Není to jiná emoce, než kterou cítím ke svým synům, k manželovi, k rodičům. Tak jako modlitba není oddělena od života.

Tímto vám tedy, moji milí nabízím další možnost. Namaluji pro vás ikonu na zakázku a vtisknu jí podobu vaší lásky. Mějte ovšem prosím na paměti, že ikona není portrét. Aby neztratila své kouzlo, musím dodržet určitá pravidla. Např. To, že Ježíšek v náručí madony je sice malý, ale nemá podobu miminka. Také barvy, tvary rouch a účesů mají své zákonitosti. Napište, mé tvůrčí schopnosti jsou tu pro vás.

A já? Jdu si připravit dřevo pro další kousek. Namaluji archanděla Michaela – vůdce vojsk nebeských a vtisknu mu podobu mého milovaného syna Šimona. Ach. Nic než láska.....

A manželovi upeču štrůdl.