Tak jsem se zas jednou pustila do fima. Mám dvě malé děti, takže včera v noci, kdy jindy :-). Tentokrát to šlo skoro samo, nápad, výroba a dokonce jsem byla i docela spokojená (což jsem upřímně málokdy). Ráno jsem nalakovala , dala schnout na balkón. Kolem poledne si říkám, že to už vezmu dovnitř a dotvořím až zbude chvilka. Dvoje náušnice, dva náhrdelníky. Pak bylo dlouhý uspávání (starší dcera má plno důvodů a nejrůznějších vysvětlení, proč nejít spinkat, mladšímu lezou zoubky, takže v noci moc nespal a dopoledne vůbec). Když se po bytě konečně rozlilo kolem třičtrvtě na dvě rajské ticho a ti dva byli zneškodnění, ejhle - místo tvorby mi začala padat hlava. Jen na chviličku...

... právě jsem se probudila, no SE, no rány mě probudily a hroznej hukot. Vylezu ven a vichřice tříská otevřeným oknem, lomcuje s větrákem v koupelně, opírá se do kytek na parapetech. FIMO!!!

Nenápadně nakukuju přes košík se sladce spícím miminkem právě v místnosti, ze které se dá jít na balkón. Na balkóně nic. NIC!

Přece jenom - jedna náušnice na opačném konci balkónu. Co teď? Budit dítě, které usnulo konečně hluboce a na chvilku ho nesužujou klubající se dolní jedničky?? Blbost. Nezbývá než počkat, až se brouček sám vzbudí a pak jít otočit klikou, udělat CVAK! které by ho teď dozajista probudilo a pak tajně doufat, že tam zůstala aspoň ta jedna náušnice. Pochybuju, že o dvě patra níž v trávě, křovinách a další džungli ještě něco vůbec najdu. Ale zkusím to.

I takhle končí tvorba ...