Když během jednoho předvádění historických řemesel vysvětlovala kolegyně divákům, jak pracná a zdlouhavá práce je napnutí osnovy na stav, než se vůbec lze pustit do tkaní, prohlásila jedna návštěvnice: „Divím se, že radši nepletli. To by to měli hotové jedna dvě.“

Nezeptala jsem se, na jak silných jehlicích je zvyklá plést, ale předpokládám, že stejně jako většina současných pletařek spíš na silnějších. Na jehlicích o síle 5 až 8mm získáte pleteninu o hustotě 10-15ok/10cm a to pak přibývá rychle. Jenže těch několik kousků středověkých pletenin, které se nám zachovaly, má hustotu kolem 8 ok/cm. Ne na 10cm, ale na jeden centimetr! Experimentem jsem zjistila, že takovouhle hustotu lze docílit na jehlicích přibližně 0,7-1mm silných. (Viz obrázek vpravo. Jehlice je před utíkáním ok chráněna korkovou zátkou běžné velikosti.)

Ani u nálezů z pozdějších století jsem se nesetkala s pleteninou hrubší než 2 oka/cm a to se jedná spíš o výjimky nebo o valchované barety, které byly pleteny mnohem větší a pak zplstnatěním sraženy na tu správnou velikost. Převažují pleteniny v rozmezí 5-10 ok/cm, ale najdou si i jemnější – kolem 15ok /cm. A to vše bylo pleteno ručně. (Schválně si vezměte pravítko a spočítejte hustotu ok ve svém strojově pleteném tričku.) Ty jemnější pleteniny byly zhotoveny z hedvábí, ale i ty vlněné jsou tak husté, že to odpovídá pletení na jehlicích max. 2-2,5mm silným.

Mně osobně připadají jehlice č. 2 pro pletení ponožek nebo rukavic optimální. Po experimentování s historickými rekonstrukcemi to pro mě dokonce znamená příjemný oddech, ale při pletení na veřejnosti jsem si od kolegyň pletařek, používajících jehlice dvakrát až třikrát silnější, už nejednou vyslechla, že jsem masochistka. Ne, nejsem; jenom mi jemnější pletení připadá elegantnější, i za cenu toho, že trvá několikanásobně déle. Dvojnásobná hustota ok totiž neznamená zdvojnásobení času nutného k dosažení stejných rozměrů, ale zčtyřnásobení, protože je potřeba zvýšit i počet řad na výšku.

Avšak podceňování náročnosti ruční práce v minulosti i dnes se netýká jen pletení, ale i předení a tkaní. S galanteriemi plnými přízí určenými k pletení na jehlicích č. 4, 6 nebo dokonce 12 si dnešní lidé vlněnou přízi automaticky představí silnou jako vlnu na pletení. Jako důsledek pak vidíme v historických filmech vesničany oblečené do pytloviny, protože chudí lidé přece dříve nosili vlněné oblečení z hrubé látky.

Když necháme místo představ současných laiků i kostymérů promluvit archeology, dovíme se, že v nálezech z Londýna z 14. století kolísala hustota nití ve vlněných látkách od 5 do 100 nití/cm (většina se pohybovala v rozmezí 10-20 nití/cm). Musím zdůraznit, že se jedná o archeologické nálezy z odpadních jam a suťových výplní stavenišť, tedy to, co pravděpodobně nosili prostí lidé. Vzácné textilie z královských hrobek jsou v průměru samozřejmě jemnější. I u tkaní platí stejná exponenciální úměra mezi dostavou (tj. hustotou nití) a časovou náročností jako u pletení . Není divu, že čím jemnější látka, tím luxusnější a dražší to bylo zboží. A to jsem zatím mluvila jen o vlastní výrobě textilie, před kterou bylo třeba upříst přízi.

Předení je časově nejnáročnější činnost z celé série postupů „od ovce k hotovému oděvu“. Přesný poměr času potřebného pro předení a tkaní záleží na typu používaných nástrojů (vřetánko vs. kolovrátek, vertikální vs. horizontální stav), ale pro základní představu snad bude stačit, že z přízí, jejichž předení mi zabralo několik dní, jsem utkala látku během několika hodin.

Na rozdíl od dnešních komerčních přízí, které jsou v drtivé většině seskány z několika pramenů, jsou ručně předené příze nejčastěji jednonitky, nanejvýš dvojnitky. Důvodem je opět časová náročnost. Na výrobu dvojnitky je třeba trojnásobné množství času než na výrobu stejného množství jednonitky. Nejprve je nutné upříst dvojnásobné množství příze a tu je pak třeba ještě seskat dohromady.

Dnešní člověk si vůbec nedokáže představit, kolik hodin (nebo spíš týdnů a měsíců) práce zabralo před pár stoletími zhotovení jednoho oděvu.

Snad tahle smršť čísel pomůže k ocenění nejen dávných řemeslníků, ale i těch současných.