V minulém článku jsme si řekli, že psát se dá i tehdy, když máš pocit, že nemáš co říct.
Tak hádej, co přišlo dál.
Den, kdy jsem měla otevřený nový dokument, horké kafe po ruce, playlist s názvem „Focus, damn it“, a naprosté... nic.
Mozek prázdný jak účet před výplatou.

Seděla jsem, zírala na blikající kurzor a měla chuť tomu malému provokatérovi říct:

„Co na mě tak mrkáš? Vymysli něco sám!“

Ale tak to nefunguje. Inspirace se nechová slušně. Nepřijde, když ji pozveš. Přijde, když jsi ve sprše, v tramvaji, nebo když si konečně jdeš lehnout. Proto se s ní musí zacházet jako s kočkou - ignoruj ji dost dlouho a přijde si sama sednout na klávesnici. 

A tady je pár tipů, jak začít:

Piš o maličkostech. Nemusíš začínat eposem o ztracené duši v paralelním vesmíru.
Stačí, že napíšeš o tom, jak jsi dneska přelila kávu přes stůl a začala přemýšlet, jestli náhodou celý tvůj život nevypadá úplně stejně.
Každá drobnost se dá přetavit do příběhu, stačí jen změnit úhel pohledu.

Piš, jako bys to vyprávěla kamarádce. Zapomeň na “literární tón”. Když píšu, představuju si, že to čte někdo, kdo mě zná, chápe moje sarkastické narážky a neodsoudí mě, když napíšu něco jako „a pak prostě všechno šlo do háje“. Když se zbavíš té snahy znít chytře, text začne dýchat.

Změň prostředí. Psaní je trochu jako hudba - když se ti jedna písnička oposlouchá, změň rytmus.
Jdi psát na balkon, do kavárny, nebo jen na druhou stranu pokoje.
Mozek se probudí, jakmile mu změníš kulisu.

Ukradni nápad (ale s grácií). A NE, teď tě nenavádím k plagiátorství.
Myslím tím, že klidně použij starý příběh, ale napiš ho po svém.
Romeo a Julie? Udělej z nich dva programátory, co se hádají přes Slack.
Nápady tu byly vždycky. Nové je to, jak o nich mluvíš.

Opravdu. Někdy si otevřu dokument a napíšu nejhorší první větu, co mě napadne.
Třeba: „Byl horký den a moje kočka se rozhodla, že je čas na revoluci.“
A pak… bum. Druhá věta už zní úplně jinak.
Mozek nesnáší nudu, a když ho pobavíš, rozjede se sám.

A na závěr? Psaní není o tom, mít neustále co říct.
Je to o tom, že se posadíš a řekneš to po svém, i když netušíš, jestli to dává smysl.

Takže pokud dnes sedíš nad prázdnou stránkou - napiš cokoli.
Napiš, že nevíš, co psát.
Napiš, že tě štve vlastní klávesnice.
Napiš, že inspirace tě ignoruje.
Protože právě tím začíná každý příběh, který nakonec bude stát za to.

Díky, že jsi tady.
E. Riven