Daleko na severu se každý večer schází všichni eskymáci, eskymačky a eskymáčata v igloo staré Qoqalky na pohádku před spaním (či děláním malých eskymáčat). A stejně jako každý večer, je i dnes přivítala stará Qoqalka s bezzubým úsměvem na své vrásčité tváři a pozvala je k ohni. Když se konečně přestali všichni vrtět a usedli, přiložila na oheň a spustila: „Dnes vám řeknu pohádku o Červené Karkulce“.
Připravte se, pohádka právě začíná ...
Byla kdysi jedna dívčina, a protože nenosila jinou barvu, než červenou, všichni jí říkali Červená Karkulka. Bylo to děvče, jak se patří, sněžnice měla vždy u vchodu a svého ostře nabitého glocka nikdy neodkládala. Toulávala se po lese a běda tomu, kdo se jí připletl do cesty. A tak není divu, že po pár letech byl les prázdný a ticho by se tam dalo krájet.
Když už Karkulce lezlo to ticho na nervy, vzala si tlumok, do něj dala láhev pálenky, uzenou kýtu a náhradní ponožky a vyrazila za svou babičkou. Karkulčina babička bydlela na druhé straně lesa, a aby jí cesta rychle ubíhala, střílela po šiškách a šlapala po mravencích. Když už byla unavená, lehla si na chvíli do mechu a přemýšlela.
Jak tak hloubala nad tím, nad čím dívky v jejím věku hloubají, ozvaly se tiché kroky. Karkulka vyskočila na nohy a s glockem v ruce zařvala: „Ani se nehni, nebo je po tobě!“ Na takovou výzvu se nedá dělat nic jiného, než se nehnout a tak po chvíli Karkulka řekla: „Vylez ven z rukama nad hlavou!“ Z křoví váhavým krokem vylezl vlk, ruce nad hlavou samozřejmě neměl a tak mu Karkulka pro výstrahu prostřelila pravé ucho.
Vlk zavyl, ale pak raději zmlknul, aby nepřišel i o to druhé a povídá: „Karkulko, neměla bys něco k snědku? Už druhý den bloudím lesem a není tu ani noha, kterou bych mohl ohlodat.“ Karkulka mrkla na tlumok, pak na vlka, znovu na tlumok a pak řekla: „Podívej vlčku, vrať se do Soči, nebo to dostaneš mezi oči.“ Vlk stáhl ocas mezi nohy a utíkal pryč, bohužel opačným směrem, ale i přes patálie s jedním vtipálkem s kamerou se nakonec do Soči dostal.
Karkulka popadla tlumok a šla dál. Cestou sbírala houbičky a nějaké to býlí pro babičku, aby si taky trochu užila radosti ze života.
Stmívání ji zastihlo na malé mýtině a tak si rozdělala oheň, snědla půlku kýty a notně ji zapila pálenkou. Není proto divu, že za chvíli usnula jak špalek. Kdyby Karkulka nechrápala tak, že šišky hrůzou padaly ze stromů, jistě by uslyšela kradmé kroky. Ale protože pálenka byla ten rok hodně silná a Karkulka se téměř podívala na dno lahve, neslyšela vůbec nic. A tak noční chodec bezpečně vyšel na mýtinu.
Tvor, jenž vyšel z lesa, byl nejspíš pohlaví mužského, i když už to léta nikdo neověřoval. Na první pohled bylo vidět, že má velkou zálibu v zelené barvě a propadlé tváře prozrazovaly, že už dlouho nic nejedl. Vůně kýty dráždila jeho chřípí a pomalým krokem se přibližoval k tlumoku. Rychlým chmatem chmátnul dovnitř, popadnul kýtu a zmizel zpátky v lese.
Když se v poledne Karkulka probudila, popadla tlumok a pokračovala v cestě. Občas se netrefila mezi stromy, občas si nevšimla křoví, prolezla i něčím, co se značně podobalo bažině, ale nakonec přece jenom vyšla z lesa ven.
Sluníčko krásně svítilo a byl kouzelný letní den. Babička seděla na verandě a popíjela koňáček, když v tom uviděla příšeru, která by v tu chvíli dostala hlavní roli v jakémkoliv slušnějším hororu. Babička padla hrůzou na zem a už se nehnula.
Karkulka zatím došla k chaloupce, a co nevidí, babička leží na zemi a nehýbe se. Trochu s ní zatřásla a zeptala se: „Babičko, proč máte tak vykulené oči?“ Nic. „A babičko, proč máte tak velkou pusu?“ Opět žádná odpověď. „A babičko, nedáte si panáka?“ Na to se ozvalo jakési zaskuhrání, jež mohlo znamenat ano i ne. Karkulka vytáhla láhev z tlumoku a vylila zbytek pálenky babičce do úst.
A jelikož by Karkulčina pálenka probrala i mrtvého, probrala i babičku. Ta vyskočila na nohy, a jestli znovu neumřela, žije šťastně až doteď. A Karkulka? Kdo ví, kde je jí konec.
Dobrou noc a ať vás vlci straší celou noc.
Za igloo gang napsala
