Nejedná se ani tak o příběh, jako spíše o zážitek ze zábavního parku místních magických inženýrů. Stojíte na vrcholku zasněžené hory. Vysoká a strmá, jako kdejaká černá sjezdovka. Nasadíte lyže, těžké lyžáky. Podivné, že ač sněhu je hodně, zima Vám není. Na obloze kulaté sluníčko tvář ohřívá. Hůlkami se popostrčíte a už jedete. Cesta pod lyži se nějako zrychluje, zvlášť pro nezkušené lyžaře, jenž na nich stojí plus mínus poprvé. Netrvá dlouho a hůlky se znenadání lámou a šipku po hlavě letíte. Lyže se odepínají a čelo se do bíla boří.

Jako halda chmýří a peří se sníh rozskočí a pod Vámi se díra odkrývá. Jako mrakem když tryskáč profrčí, ocitáte se rázem tisíc stop nad zemí a bez padáku vstříc zemi plachtíte. Kopce, stromy, domy, vše malinkaté se zdá. Na hlavě Vám alespoň přilba od lyžácké výstroje zůstává, aby vzdušný fukar oči neslepil. Svištíte a zem se jako nedočkavý partner blíží. Najednou otvor v hlíně morfuje se a vy jak prdel na hrnec, vejdete se, a jako když vodu spláchne, plujete skrz.

Letíte tmou a cítíte, že jako džentlmen kolem chodidel provaz se motá. Pak jako guma když je na pokraji tažných hranic zpomalí vás a zpátky mocná akcelerace ven Vás vyhání. A šup ven, jenže kde je krajina? Všude jen hvězdy a z měsíce krtka vytáhli. Mlhovina Vaše tělo mnohobarevně pokryje a duhovou stopu let za sebou nechává. Pak provaz mizí a setrvačnost tělo pohání, slušná na to, abyste se mohli pohodlně v nicotě otočit přetočit.

Za Vámi supernova okolní planety osvítí a vlna, rychlejší než vy, závod o chlup vyhrává, asteroidy jako pasažéry za sebou táhne. Pak do světla vše se zahaluje a mezi mágy se opět ocitáte. Na památku, pokud ho nemáte, dostáváte kámen pro návrat tam a zpět, plus fotku za jízdy pořízenou.

Funkce teleportu je již dávno prošlá, avšak efekt po větší jízdě zmátořit se stále má.