Karel byl evidentně vykastrovaný. Jednou v létě na naší pidizahrádce naháněl cizí kocour Pepa naši Vendulu; vykastrovanou, ale stále při chuti. Ta byla tak při chuti, že na ni kocouři stávali fronty - jednou jsem ji přistihla s Pepou doma v předsíni, a ze sklepa vystrkoval hlavu Žižka (kocour rváč s jedním okem) a čekal, až na něj přijde řada :-) No zpět na zahradu. Vendula dělala Pepovi poměrně fóry. Karel to blahosklonně pozoroval z vyhřátého betonu, přivíral oči a myslel si o tom zřejmě svoje. Když už ji Pepa konečně dohnal, ubezdušil přikousnutím za krkem a chystal se jít na věc, Karel líně vstal, protáhl se, nahrbil se, přišel k nim blíž, sklopil uši a tak hrozivě na Pepu zasyčel, že ten okamžitě zapomněl, co chtěl - odskočil a uháněl se schovat. Vendula přikrčeně ještě čekala a jen se udiveně rozhlížela... Karel se otočil a odkráčel s hlavou vztyčenou, v očích pohrdlivý výraz: Když ne já, tak níkdo! Uvelebil se zpátky na své pozorovací místo a za chvilku se odněkud připlížil Pepa, kterému rozbouřené hormony zřejmě připomněly, o co mu šlo. Vendula už byla zase ve formě a zdrhala co se dalo. A Karel mhouřil oči do sluníčka: Jen si děti blbněte. Ale nebojte. Já vás stejně nenechám na pokoji! No opakovalo se to ještě tolikrát, že v tom prostě musel být jeho zákeřný úmysl... Myslím že Karel i Vendula se bavili, Pepa jistě méně.

Před sedmi lety jsme se měli stěhovat do vlastního domku. Měla jsem před sebou těžké rozhodnutí - Karel není můj, ale tráví u nás skoro všechen čas. Nevypátrala jsem, odkud k nám přišel - vesnice byla sice malá, ale na nás koukali jako na lufťáky, se kterými není radno se bavit (ještě že v našem současném bydlišti jsme zapadli mnohem lépe :-) ). Takže stěhovat Karla (a ukrást ho), nebo nestěhovat (a nechat ho tam samotného, když už vlastně bydlí u nás)? Rozhodla jsem se pro zločin. Karel se s námi odstěhoval.

V novém bydlišti vydržel asi dva nebo tři měsíce, než se rozhodl, že v téhle vesnici zřejmě najde ještě lepší bydlení - a zmizel. Jen proto, že vím, jak si našel nás, jsem věřila, že se mu nic nestalo, a skutečně se odstěhoval. Ale teď už asi bude vážně v kočičím nebi :-) A za několik týdnů přišel Venouš. Asi mu to Karel řekl. Jiné místo, ale prakticky stejný scénář. S malým rozdílem - Venouš byl dostatečně vybaven, aby se přidal k řadě Vendulčiných obdivovatelů, kteří si ji brzo našli i v našem novém působišti :-) Venouš nám až tolik nezdomácněl, tedy ne že by bylo něco, na co by si netroufl, jak je vidět z fotek - ale byla delší období, kdy býval pryč. Pak se zase vracel a dělal, že je náš.

Nakonec se ukázalo, že se vážně za našeho považoval. Nejdřív jsem viděla, že tak nějak divně kulhá. Obvykle kulhající kočku nechám tak tři dny, jestli si jen někde zatrhla drápek, tak se jí to zahojí. Ale Venouš vytrval, tak jsme šupajdili k paní doktorce. Prý vykloubená zadní noha, žádný med, moc ho to bolí. Tak dostal prášky proti bolesti, aby vydržel, než se mu to zapouzdří. Jenže asi toho bylo někde uvnitř zraněného víc.  Jednou brzo ráno slyším dole nešťastný kočičí brekot - Venouš se po několika dnech vrátil. Chtěla jsem toho využít a naservírovat mu ty prášky. Chytla jsem ho, koukal na mě jako že jo.. Milan (jako můj muž) mi ho podržel, já se otočila pro prášky, najednou slyším něco jako "ježíš, tý vado" a koukám, Milan kocoura položil na zem, ten sebou cuknul a umřel. Bylo to smutný. Ale na druhou stranu, ten kocour k nám zřejmě přišel umřít. Přišel umřít domů. Škoda ho, byl to fakt svalnatý krasavec :-) a byl ho kus - viz fotka s krabičkou od sirek ;-)