Ve své dílně jsem nejraději sama…se svými klubky stejně vyplňuji většinu prostoru a když už někdo přijde na kus řeči, zavazí, a je nasměrován do křesla  pro hosty v koutě.

Co mi nevadí, je starý dobrý rozhlas…existuje milion stanic, které vysílají v každé půlce písničky více méně podařené nebo hloupé reklamy a rádoby vtipné poznámky akčních reportérů. To mě rozptyluje a většinou i rozčiluje. Nejlepší pro klid duše a přibývající metry je  Dvojka.  Je jiná, a především tady hrají české hity. Takový Suvenýr, suvenýr Waldemara Matušky a Lady karneval božského Karla nemá konkurenci a spolehlivě mě dostane do tempa. No hold už nejsem nejmladší a pamatuji i takové rytmy.  

Zabrána do myšlenek a protahování útku jsem zaslechla známý hlas. Ano, spisovatelka a nakladatelka Slávka Kopecká a její glosa o malířské pověře, že největší pocta žijícímu umělci je to, když je tak zvaně kradenej…když se některé z jeho děl natolik zalíbí, že zkrátka z galerie zmizí a z milovníka umění je rázem zloděj.

Tak vážení, jsem poctěna, ač nejsem umělec, jsem už taky ukradená…!  

To bylo tak: na jednom z  veřejných tkaní na akci řemeslníků přišla ke mně a mému tkalcovskému stavu paní, mile se usmívala a po chvilce sledování se rozpovídala. „Měla jsem od vás koberec…“ ztuhly mi svaly a v hlavě začalo hučet: proč ten minulý čas? Na svou práci jsem pyšná, přece se nemohl rozpárat. Všimla si mého zděšení a uklidnila mě. „Víte, já jsem vlastně měla koberce dva – jeden od vás, krásný, sněhobílý. Druhý, ani nevím odkud, takový chudáček vypelichaný to byl,  bylo mi ho líto vyhodit. Oba jsem vyprala a pověsila na balkon. Zafoukal vítr a koberce, stejně jako v pohádce, staly se létajícími a přistály pod balkonem na trávníku. Než můj syn proběhl panelákem ven, sněhobílý zmizel. Prostě ho někdo ukradl.“

Když si to teď po sobě čtu, napadá mě: co když nejsem ukradená? Co když jsou moje koberce opravdu létající? Aha… 

napsala Petra Pilná, tkadlena 

Inspirováno: 

Český rozhlas Dvojka - glosa Slávky Kopecké