Krása jde ruku v ruce s mírem. A je trvalá. Proč si tím jsem tak jistá? Protože když se ohlédnu a vidím, kolik bolesti, smrti a válek se kdysi vedlo a podívám se kolik toho ještě zbývá v dnešním světě, jsem na rozhodně menším čísle, než tehdy. Každé, i opomenutelně malé semínko krásna je příslibem nezanedbatelné síly života.

Vyrazila jsem s maminou v pondělí do Prahy. Bylo nádherné počasí, ve vzduchu spousta emocí, mých i cizích. Ostatně, celý svět reagoval a ladil svoji náladu podle sobotních událostí. Být vynechán, bylo téměř nemožné udržet. A tak se i u nás v autě z nenápadné konverzace vyvinula závažná diskuze o lidství, hranicích, majetku a právech. Říkala jsem, právo je relativní pojem, stejně jako vlastnictví. Věříš, že něco vlastníš. Půdu například. Tady v Evropě žijeme v relativních hranicích našich práv. Ale to jenom díky tomu, že je jako takové i respektujeme. Ale jsou místa, kde právo vlastnictví není založeno na právu, ale na síle. Jedinec nad společnost. Něco vlastním, dokud si to dokážu uhájit, tedy ubránit. Mohu podle toho vlastnit i něco jiného, než teď mám, také nemusím mít nic, protože nejsem tak silný. Pro mnoho duší je v tom příslib bohatství. A proto bojují, relativně porušují pravidla a především právo. Ostatní, na které nic nezbude jsou pak určitě nešťastní a cítí se být v bezpráví. To také jsou. Tak se vlastněná hmota převaluje z jedněch rukou do ruhých. Věřte mi, není to udržitelný systém. Ten, kdo vlastní dnes víc, než je schopen užít a tedy nad rámec svého života, dokáže bránit svůj majetek jen do té doby, dokud na to má dostatek sil. A těch ubývá rychleji, když je toho tolik.

Takový proces není na pár měsíců, ani let. Bolest a strach se přelévá z jednoho člověka na druhého. Jak mohu žít v klidu a míru, mít rodinu, budovat radost ve svém životě, v rodině, společenství, když se skrytě bojím, že někdo jiný přijde a vezme mi to. Nejspíš všechno.

Měli jsme dvě války. Velké. Světové. Nebyla rodina, aby se jí taková zkušenost nedotkla. Na obou stranách barikád. Někdo ztratil, někdo získal. Všichni jsme ale bohatší o zkušenosti. Nezáleží, kde jsme stáli, důležité je, se dnes rozhodnout správně. Je zde mnoho lidí z daleka, mnoho jich strádá, třeba se zdá, že tak jako my, když nám něco brali, nebo tak jako oni, když jsme jim brali.A máme strach.

Německo, velké téma kdysi i dnes. Tak velká a silná země, navzdory uplynulým časům. Jak to dokázali? Semkli se a šli dál. Ale i dnes, sem tam, téma války v Evropě ožije. Shrňme si to celé tedy znovu. Bylo po první válce, státy jakž takž fungovaly. Někdo se cítil vítězem, jiný poraženým, sem tam zaznělo slovo právo. Ještě to ale nebylo úplně jasné. Ne všem. A tak s nástupem jednoho jediného člověka rozhořela se další válka. Jeden národ neměl úplně pocit, že jeho práva byla dostatečně uhájena a rozhodl se vzít sílu a risknout to. Lidé umírali. Byla to prostě válka. Takových dneska ještě je. Prohráli. Až sem to je dobré. Prostě to tak bylo. Ale ne, abychom to tak vnímali. My Češi, konkrétně. Kolik jsme ztratili? Hodně. Moc. Ale nakonec, ve většině Evropy, jsme si dokázali vymoci mír. A tak to má každý. A Německo? Prostě to zkusili. Bylo to sobecké? Špatné? Kolik lidí si myslí, že by měli trpět, či nést odpovědnost? Oni ale tehdy měli sílu, fyzicky, takovou válku rozpoutat. Dokázali se natolik semknout a jít si za svým právem, že chtějí víc, že jsou lepší a podobně. Nebyli, ale ani my. Tehdy jsme si tímto způsobem jenom všichni vysvětlili, že taková touha nestojí za všechny ztracené životy. Že si prostě nebudeme vynucovat něco, co patří druhému, ohrožováním jeho života. Že tohle právo je nedotknutelné. Ale dokázali bychom to bez oné války? Ruku na srdce, každý z nás něco tehdy ztratil, někdo pro změnu nezískal, to po čem toužil, ale všichni jsme vyšli bohatší o nepodkopatelné vědomí nejzákladnějšího lidského práva. Takže každý, kdo si stále myslí, že to Němci zvorali a byli špatní, podívejte se svému imaginárnímu nepříteli do tváře. A uvědomte si, oni to prostě zkusili, měli na to tu moc v onen okamžik. A my byli příliš slabí a nejednotní, abychom to zarazili hned. Kdyby tehdy oni vyhráli, dnešní historie by měla jiný nadpis. Ale my to nakonec ustáli, oni to přijali a tím jsme založili náš novodobý společný mír. Naši Evropu. A tím to končí. Mějme se všemi těmi dnešními lidmi soucit a držme jim palce, ať to nakonec zvládnou tak dobře, jako my. Možná i lépe. Ale nevyčítejme jim, že nemají naši úctu k životu, majetku či půdě. Oni se to ještě nenaučili. A kdysi se to nenaučili jenom němci. Všichni tehdy pochopili, jakou skutečnou hodnotu mír pro nás má. Že stojí za to, abychom překonali malichernosti a semkli se kvůli tomu. Dnes si potřebujeme jen vzpomenout. Bez výčitek, bez vytáček, bez boje. Tam někde lidé umírají. Protože ještě nepřišla ta jejich vlastní hranice, za níž už nebudou moci, cena, jež už nebude k zaplacení, aby nechali malicherných rozdílů mezi sebou a semkli se a vlastními silami porazili to, co je rozvrací. Jako tehdy, i dnes, jediný člověk, skupinka lidí nikdy nebudou v sobě mít takový potenciál síly, jako celé národy. Ale i jeden jediný člověk, když zaseje to správné semínko, dokáže víc, než by se mu mohlo na první pohled zdát. Nechme jim prostor, aby sami v sobě našli ty jedince, kteří budou budoucím jádrem jejich společnosti. Nenechme se zaslepit soucitem, mír je něco, s čím se potřebují shodnout všichni, aby byl udržitelný. Není automatický. Nemůžeme jej někomu ukázat a domnívat se, že tím všechno končí. Lidé se mu potřebují naučit. Sami od sebe, nelze ho ani vnutit, jak by jsme si přáli. Tím vzniká opět boj. Ne, naučit a pak si jej udržet. A to je dnes náš úkol.

My chápeme, že právo na mír je důležité a že je svrchovaným právem každé lidské společnosti. Také nás to poznání mnoho stálo. Chtěli by jsme, aby i zbytek světa pochopil, ale pokud možno za jinou cenu. Ale cenu si určujeme každý sám. Každý z nás se musí zeptat, jestli to, co mám mi stačí. Jestli budu respektovat nějakou, společensky domluvenou strukturu, kde né každý má stejně (to jsme už také zkusili, že?), ale má své. Můžu mít víc, ale opět v rámci pravidel. Můžu přijít i dnes, se zbraní v ruce a sousedovi sebrat domeček i s bazénem. Jo, ten by se mi líbil. Ale my, společnost, už tohle více respektovat nebudeme. Respektujeme se uvnitř našich hranic.

Je na čase začít i vně. Bez boje. Jenom se semknout společně a opřít se o naše právo míru. A nevnucovat. Nechme ty ostatní, ať už to vypadá sebebolestivěji, projít si jejich vlastními zkušenostmi. Oni tu cenu platit nemusí, i jim by se stačilo ohlédnout přes hranice a podívat se, jak to tam ti druzí mají. Slýchávám, tak tedy vybojujme ten náš mír i tam u nich. Ne, ani to nebude pro nás fungovat. Říkám, žijme si dál naše poklidné životy, řešme úkoly, které nás trápí, ale jsou naše. Cizí bolest nechme druhým. Mějme radost, z toho, co máme. Zasloužíme si jí. Zasloužili jsme si jí už dávno předtím.

Ale co víc? Paříž? Každý den se ještě stále někde bojuje, umírají lidé, jsou hašeny stovky dětských snů o životě a lásce. Rodiny rozvrácené, marné snažení. Ano, podívat se, kde kolem mne je nebezpečí, ale jen abych mohla případně rychle reagovat. Ale ne se na tom živit. Právo, bezpráví? Naše společnost už se umí opírat o právní systém. Jsou věci, které prostě respektujeme všichni. A díky tomu se nemusíme každý sám za sebe bát. Naše síla už není pouze osobní, ale společenská. Ta víra v mír byla těžce vydřená a je právě tou mírou síly, kterou dnes potřebujeme ustát. Tady jsou naše hranice. Jestliže někde nějaké skupiny, či národy trpí, tak proto, že ještě dostatečně nechápou potřebu pevné struktury. Aby právo na mír a na život sám bylo pevnou strukturou o níž se mohou opřít, musí se semknout, nehledíc na malicherné rozdíly mezi sebou. Protože jsou národem, protože mohou být budoucím státem.

Já Vás jenom prosím, žijme dál. Nepozastavujme se nad každou nenávistí, která se ozve za našimi hranicemi. Není naše. My chceme přece mír, ne? Ale řekněme to nahlas. My máme mír! Neohánějme se právem. My jsme společnost a v tomhle už jsme snad za jedno. My máme mír. A proto pokračujme v našich životech v míru.

Dned jsem se rozepsala trochu víc, než je u mne obvyklé a děkuji všem, co četli až do konce.